Slovní spojení "v tuto chvíli" patřilo ve dnech povodní k nejvíce frekventovaným, zní dramatičtěji než pouhé "teď". Televizní reportéři jím začínali svá sdělení z terénu, naznačovali, že jde opravdu o živý vstup, uvozovali rozhovory s hosty, oddělovali jednotlivá témata.

Česká televize se vyrovnala se svým veřejnoprávním posláním vcelku se ctí. Úctyhodné nasazení, pohotovost a aktuálnost, snaha získat a hned předat co nejvíc potřebných informací (i když, pravda, mnohé z nich mířily především k postiženým oblastem a lidem, ale právě k těm se většinou mohly dostat nejspíš jen stěží), včetně důležitých telefonních čísel a adres, kont pro příspěvky aj.

Chvílemi byla na všech patrná únava, nicméně nepřetržité "povodňové" zpravodajství, které ČT 1 zahájila hned v začátcích záplav na našem území, odvedlo kus dobré práce. Navíc nabídlo mnoho skutečně silných okamžiků. Zapojilo i dosud nepříliš užívaný televizní žánr - otřesně výmluvné záběry bez komentáře. Smutně působivý byl třeba i pět let starý rozhovor s povodňovým odborníkem, který tehdy názorně líčil, co by se mohlo stát v hlavním městě při stoleté vodě. Což se právě naplňovalo.

Nezamlčujme, že občas při tom škobrtla profesionalita. Okamžiky bezradnosti, nižší úroveň slovního projevu, mnohomluvnost, těžkopádněji se rozjíždějící reportážní vstupy. O některých skutečnostech se spíš mluvilo, než že by se bezprostředně ukázaly, jindy zas obrazový doprovod byl o něčem jiném než komentář. Tu a tam se málo dbalo na strukturu a řád (např. průběžné vyhledávání informací v servisu ČTK, samo o sobě jistě působící aktuálně, vzápětí většinou zopakoval moderátor zpráv, a stejná zpráva pak zazněla znovu, ne-li vícekrát v téže půlhodině).

Kdo si večer pustil zprávy na Nově, možná zaznamenal větší švih a spád toku informací i reportážních vstupů. Avšak spravedlivě připomeňme: tato stanice obsáhleji o záplavách informovala pouze ve večerních Televizních novinách, v nichž nezbytně krátké šoty působí publicisticky vždycky atraktivněji. Zpravodajové Novy ovšem vesměs přistupovali k záplavám tak, jak jsou nacvičeni - jako k takovému způsobu líčení skutečností, které mj. plní i zábavnou funkci (jak nedávno charakterizoval zpravodajství její generální ředitel): napínavé a šokující krátké reportáže, stručné, dramaticky vystavěné věty, adekvátní "kulometné" tempo a dikce. Málo soucítění, hodně senzace.

České televizi lze nicméně vyslovit uznání, neboť přes připomínky k jednotlivostem nepřetržitého povodňového vysílání nesporně plnila často neatraktivní, ale nutné úkoly. Poučení z těchto relací zároveň nabízí i určitou perspektivu. Ve dnech záplav totiž ČT ukázala své (často skryté) nadějné rezervy. Slušelo jí, že se chovala neformálně, přístupně a o to víc účastně; dala nahlédnout do televizní kuchyně, předvedla nové tváře, v přímém přenosu poutavě pracovala s "rekvizitami", ať již to byly počítače nebo papíry s důležitými údaji.

Někteří reportéři v terénu ztratili své zdánlivě efektní, ale kdysi už i v České sodě parodované rádoby působivé deklamování. Třeba ústecký Jan Stuchlík předvedl, že umí mluvit docela normálně, zpravodajští moderátoři ožili a byli méně strnulí. Významní hosté hlavní zpravodajské relace mohli sedět na krajíčku moderátorského pultu, nikoliv v centru obrazu, atd. Co z toho všeho asi vyvodí šéfové a režiséři zpravodajské redakce v tuto chvíli, co aspoň později?