Snad každý se během těch katastrofálních povodní, které postihly střední Evropu uprostřed letošního léta, musel zamyslet nad tím, zda lidská civilizace dělá dost proti tomu, aby si sama "nepodemílala břehy". Jak promyšleně či nepromyšleně si lidská civilizace v průřezu své historie počínala z hlediska ochrany svého životního prostředí, tj. z hlediska své vlastní ochrany, to se dá právě v Evropě sledovat jistě velmi názorně. Jsme velmi zalidněný a velmi vyspělý kontinent. Což je kombinace dost nebezpečná. Zejména když tou vyspělostí myslíme rozsah ploch, které už člověk opanoval svou "betonovou" kulturou.

Pamatuji si docela dobře, že když před několika lety vystoupily vody Rýna až do ulic Frankfurtu nad Mohanem, dospělo Německo k názoru, že vinu na záplavě města má mimo jiné také to obrovské množství betonu a asfaltu, kterým člověk pokryl zemi v zájmu automobilismu: nejen dálnice a silnice, ale hlavně parkoviště, vybetonovaná nábřeží, městské komunikace atd. Voda se nemůže vsáknout a člověk ji ostatně záměrně odvádí rovnou do vodních toků. Jejich hladina se tak zvedá mnohem rychleji a razantněji než v dobách minulých, kdy nebylo tolik betonu a zastavěných ploch.

To je samozřejmě jen jeden příspěvek člověka k vyhrocení jeho vztahu k přírodním živlům, jen jedno z mnoha ublížení, jichž se člověk nevědomky - a dnes často i vědomě - dopouští na svém životním prostředí. Nechci tu vytvářet paralelu s příčinami letošních povodní v Čechách. Jen jsem uvedl příklad.

Světový deník International Herald Tribune přináší teď v srpnu sérii článků, které jsou - nepřímo - obžalobou člověka, a zejména vysoce civilizovaného člověka z vysoce rozvinutých zemí, k nimž patří i naše země. Jeden z těch článků je nadepsán "Růst versus životní prostředí". Myslí se hospodářský růst. Jiný je nadepsán "Pochod k destrukci životního prostředí". Nemusím zajisté líčit, o co v té sérii článků jde. O pitnou vodu, o odpady, o hynoucí korály v teplých mořích.

Mezi své televizní reportáže o záplavách ve střední Evropě vsunula buď BBC, nebo Sky News - v této chvíli už nevím - anketu o tom, zda si lidé myslí, že tyto přírodní katastrofy jsou spíše důsledkem lidské činnosti, nebo jakési anomálie v chování přírody. Hodně přes 50 % dotázaných přičítalo současné kalamity spíš lidskému vlivu na podnebí a na planetu vůbec.

Já tu nechci - aby bylo jasno - přispět k podezření, že záplavy, které nás postihly, vyvolal člověk svou činností. Je pravda, že tahle otázka už stejně byla vyslovena, pochyby už stejně vyvstaly. To, co chci, je skromnější: chci vás jen přesvědčit, že kalamity, jako byly ty letošní, by nás měly přivést k otázce, zda člověk dostatečně myslí na své životní prostředí. Zda je dostatečně bere v úvahu. A také: zda už není na čase, aby si člověk znovu definoval pojem kvalita života. Protože ta, jak se zdá, závisí dnes pro drtivou většinu nás všech mnohem méně na tom, co jako národ či lidstvo uděláme pro životní prostředí, než na tom, co uděláme pro "růst". Pro ten "růst", který se vyjadřuje procentem přírůstku HDP. Jak je směšné držet se křečovitě tohoto parametru lidského štěstí! Vždyť se tak snadno může obrátit v parametr lidského neštěstí!

Jiné světové noviny, Financial Times, varují jen tak na okraj před globálním ohrožením, které může představovat takzvaný asijský hnědý mrak .Už jsme se jednou - asi tak před třemi čtyřmi lety - s tímto fenoménem setkali jako s hrozbou pro celý východoasijský region, ne-li pro celý svět. Ten mrak či smog vzniká rozsáhlým vypalováním lesů a jiných ploch jihovýchodní Asie za účelem zvýšení výnosů zemědělské produkce. Tu ale vzápětí - na mnohem rozsáhlejším území - ohrožuje, protože "mrak" se stěhuje a mění obvyklé modely dešťových srážek a slunečního záření i ve vzdálených oblastech. Navíc zahřívá atmosféru a podílí se tak na globálním oteplení.

Samo globální oteplení je už dokázaným jevem. Spor se vede jen o to, jakou měrou je zaviněno lidskou činností. Pro některé vědce a světové organizace je podíl lidské činnosti na něm už prokázán. Podle jiného tvrzení vědců převyšuje dnes lidská spotřeba přírodních zdrojů o 20 % schopnost planety obnovovat tyto zdroje. Zlomový moment, kdy lidstvo překročilo hranici rovnováhy mezi čerpáním a vytvářením přírodních zdrojů, nastal teprve v osmdesátých letech minulého století. To znamená, že po dlouhá staletí žila lidská civilizace tak, že neohrožovala sama sebe ani život na planetě, zatímco v posledních desetiletích vystupňovaného rozvoje - a také spotřeby - začala být hrozbou jak pro sebe samu, tak pro planetu. A podle prognóz ekologů překoná už v roce 2050 člověkova spotřeba přírodních zdrojů dvojnásobek možností naší planety tyto zdroje vytvářet. Nestane se to nejspíš jen tehdy, dokáže-li člověk přebudovat svůj žebříček hodnot, dokáže-li vidět kvalitu života v něčem jiném než v růstu výroby a spotřeby materiálních statků. Jinými slovy: dokáže-li měřit rozvoj své civilizace jinak než přírůstky HDP.

V současnosti je to tak, že právě ukazatel růstu je rozhodující pro hodnocení stupně blahobytu, jehož člověk dosáhl v tom kterém státě. Mít vysoký přírustek HDP znamená pro každý stát mít respekt, mít sílu. O tom, že žije v blahobytu, přesvědčuje i leckterého občana pouhá zpráva, že hrubý domácí produkt roste či dokonce jen, že napřesrok poroste. Někteří ekologové už před lety hlásali, že nejlepší pro člověka je nulový růst HDP. Nikdo jim nevěřil. Dnes zní možná jedna z naléhavých otázek doby takto: Kolik času ještě zbývá lidské civilizaci na to, aby pochopila, že její síla nespočívá v tom, kolik dokáže přírodě vzít, ale v tom, kolik dokáže přírodě vrátit? Nebo aspoň nevzít, nezničit, nespotřebovat.