I když období konce devatenáctého a začátku dvacátého století nabízí v podání historiků řadu příkladů kulturní vyspělosti českého národa, přesvědčí nás krátký pohled do katalogů kterékoliv z gramofonových firem, jež vedly v počátcích historie záznamu zvuku český repertoár, o něčem úplně jiném: v bezkonkurenčně největších objemech tyto firmy produkovaly velice dobře prodejné nahrávky kupletů, humoristických scén a veselostí značně pochybného charakteru, často pro zvýšení atraktivnosti doplňované na etiketách gramodesek s takovými snímky ještě údajem "pikantní" či dokonce "jen pro dospělé". Scénky odehrávající se u lékaře zhusta provázely sugestivní zvuky ucházení tělesných plynů a žertovnost směsí lidových popěvků se většinou odehrávala na úrovni textů jako ...seděla cikánka u jetele, vlezla jí housenka / do Prahy je cesta dlouhá... Na podobné snímky měla téměř monopol malá skupina komiků, s jejichž hlavními představiteli jsme se seznámili v první části článku na téma "c. a k. veselosti". Podívejme se dnes proto na některé z dalších interpretů, kteří buď do podobných hlubin vůbec nezabředali, nebo alespoň ne tak často.

Legendu komického herectví devatenáctého století představuje Jindřich Mošna (1837-1911), od roku 1864 člen Prozatímního divadla a později i Národního divadla v Praze. Jeho životní osudy i hereckou dráhu zachytilo několik vzpomínkových knih jeho současníků - je například všeobecně známo, že roli principála z "Prodané nevěsty" zpíval na prknech Národního divadla více než 500krát a že roce 1891 zněly jeho kuplety z trychtýře Edisonova fonografu předváděného tehdy poprvé v Čechách na Jubilejní výstavě v Praze. Méně známá už je skutečnost, že Mošna ještě stačil počátkem dvacátého století natočit několik veselých "snímků pro gramofon" - zatím byly nalezeny čtyři: Balada o bleše, Dobrý český dědeček, Původ první hubinky a Jirka v pánu. Dojem ze snaživé deklamace těchto nenáročných taškařic tehdy pětašedesátiletým Mošnou je pro uši dnešního posluchače ovšem poněkud tristní - chtějme věřit, že jeho výkony v komických rolích na prknech Národního divadla byly výrazně kvalitnější.

A pokračujeme dalším legendárním jménem kabaretního umělce a vydavatele četných veselostí Josefa Švába-Malostranského (1860-1932), který stál také u vzniku prvních českých zvukových záznamů a němých filmů. Šváb prošel řadou kabaretních podniků, často vystupoval především ve smíchovském Švandově divadle a v Malostranské Besedě. Od roku 1887 vedl vlastní nakladatelství, knihkupectví a papírnictví v malostranské Mostecké ulici. V několika různých řadách svých veselostí vydal mnoho kabaretních výstupů, kupletů a zábavných scének. Jako režisér, scenárista i herec je podepsaný u mnoha němých filmů (sám se označoval za prvního českého filmového herce) a na sklonku svého života se ještě stačil mihnout v několika filmech zvukových (Když struny lkají, Kariéra Pavla Čamrdy, Kantor Ideál a Pepina Rejholcová).

Josef Šváb vždy s hrdostí zdůrazňoval, že byl prvním Čechem, který v roce 1891 na již zmíněné Jubilejní výstavě nazpíval a namluvil několik voskových válečků (pochopitelně se nedochovaly). Známé nejsou ani žádné další fonoválečky s jeho nahrávkami, zachovalo se pouze několik gramodesek značky Odeon z roku 1907, na něž Josef Šváb natočil sólově "secesní melodram" Špagát a láska, veršovaný Román z Kmochových písní a výstupy Vrána, liška a svatební košile, Suchá, prorostlá a tlustá, Idylka, Balada o tenoristovi a Ticho. Společně s dalším humoristou Josefem Wandererem (1859-1928) natočil ještě výstupy Staří Pražáci a Páni od trumpety, které vyšly na stejné značce gramodesek. Pravděpodobně existují ještě další nahrávky Josefa Švába, zatím se je ale nepodařilo podchytit.

Zmíněný Josef Wanderer vystupoval v pražských šantánech již od roku 1877 a byl častým partnerem právě Josefa Švába-Malostranského. V době před první světovou válkou byl Wanderer kmenovým autorem kupletů a scének provozovaných v pražské zpěvní síni U Lhotků, po válce pak vystupoval hlavně v karlínském Varieté. Podobně jako Šváb-Malostranský i Wanderer vydával vlastní edici veselostí a zahrál si ve dvou němých filmech. Gramodesky značek Odeon a Jumbo zachovaly několik málo jeho výstupů a kupletů s názvy jako Jen pít, Rezi, Rezi, Démon lásky, Zviřátka či Mně je to buřt.

Mezi legendy nejen pražských zpěvních síní a šantánů patřil také kabaretní umělec a spisovatel František Leopold Šmíd (1848-1915). Zpočátku kočoval s různými divadelními společnostmi (u jedné z nich s ním začínal i Eduard Vojan), v roce 1874 získal divadelní koncesi a po roce 1880 se usadil v Praze, kde později zřídil v zahradě hostince U zlatého soudku v Ostrovní ulici úspěšný zábavní podnik, který nazval První pražský šantán (Jindřich Mošna v této době dokonce údajně prohlásil, že se o přízeň diváků dělí pouze se Šmídem).

F. L. Šmíd řediteloval ještě celé řadě dalších divadelních a kabaretních společností (zvláště ho proslavilo uvedení hry "Batalion", v níž vystupoval v hlavní roli nešťastného doktora Uhra), redigoval několik zábavných časopisů a vydal tiskem mnoho vlastních veselých scén, výstupů a kupletů. V roce 1913 prostředí šantánů opustil a stal se majitelem biografu. Jeho životopis zpracoval M. B. Stýblo v knize, která vyšla v roce 1923. Na gramodeskách byly zatím zjištěny jen tři Šmídovy výstupy natočené v roce 1903 pro značku Gramophon Record: Landverácká kasárna, Jakou kdo zpívá a Pohřební agent - obsahově ani provedením bohužel nijak nevybočují z řady dalších komických scén natáčených ve stejné době Šmídovými četnými kolegy.

Úlohu jakéhosi kronikáře v oblasti zpěvních síní, šantánů, kabaretů a později i estrád na sebe vzal proslulý kabaretiér Josef Waltner (1883-1961). Do historie kabaretů se nejvíc zapsala jeho "bohémská krčma" v pražské Řetězové ulici, kterou v roce 1911 přejmenoval z Olympie na Montmartre a v níž od roku 1913 provozoval svůj kabaret Mont-Waltner. Historie tohoto podniku byla podrobně zpracována jak Waltnerem samým, tak i několika dalšími autory (například ve své "Kronice české synkopy" jej zmiňuje dr. J. Kotek). Po první světové válce vedl Waltner až do konce dvacátých let několik dalších kabaretních podniků (Jokohama, Dales, Babylon, Montparnass), později účinkoval v různých kabaretech jako konferenciér, vystupoval v pražském Radiojournalu, v letech 1933-1939 byl tajemníkem Klubu autorů populární hudby a později se pokoušel sepsat historii "národních zpěváků" (tedy kabaretních umělců) minulosti.

Josef Waltner napsal mnoho veselých písní, kupletů a scén a často publikoval v řadě deníků, periodik a v týdeníku Radiojournal. Gramodeska značky GCR z roku 1907 zachytila jeho výstupy Tuti-fruti a Blaho manželské, které přednesl společně s dalším komikem Rudolfem Kamenským, a na gramodesce značky Lyrophon najdeme jeho jediné dva sólové výstupy s názvy Moje Karolina a Na zednický. Žádné další jeho nahrávky nejsou známé.

Tento stručný přehled jmen nejznámějších kabaretiérů a komiků činných v prvních letech dvacátého století je pouze orientační, v žádném případě si nečiní žádný nárok na úplnost. Stranou proto zůstala řada dalších osobností, které se trvale zapsaly do drážek gramodesek svými pomíjivými kuplety a rádoby veselými scénkami, jejichž pointy dnes už - i při vší shovívavosti - pochopí jen málokdo. Ale možná se k nim někdy krátkou připomínkou ještě vrátíme.

GABRIEL GÖSSEL