Český rozhlas 3 - Vltava, četba na pokračování od 4. do 18. 9. denně od 18.30 hodin

Již půldruhého století znepokojuje čtenáře v různých zemích světa tajuplný příběh o Moby Dickovi, ohromné bílé velrybě, skrývající se ve vodách Tichého oceánu. Všem velrybářským výpravám uniká a svým pronásledovatelům se mstí tak rafinovaně, až to vzbuzuje zdání, že je snad inteligentní bytostí nadanou rozumem. Zahubila nebo krutě ztrestala již mnoho velrybářů, mezi nimi i starého mořského vlka kapitána Achaba, kterého připravila o nohu a načas možná i o rozum. Posedlý touhou po pomstě, vyrazí kapitán Achab na novou velrybářskou výpravu, jejímž jediným cílem je pověstnou velrybu vypátrat a zabít. Na jeho loď Pequod se nechal najmout i nic netušící mladík Izmael, který jako vypravěč - a jak se ukáže v závěru, zároveň jediný muž, který plavbu přežije - přináší svědectví o tragické honbě na Moby Dicka.

To je však jen velmi hrubá dějová kostra složitě komponované románové skladby amerického prozaika a básníka Hermana Melvilla, která patří k vrcholným dílům světové literatury. Složité kompozici románu odpovídá i stylová různorodost: klasické vyprávění střídají autorské úvahy a komentáře, vedle strohého technického popisu se objevují patetické monology atd. Bílou velrybu je sice možno číst jako dobrodružný příběh, to je však jen jedna ze složek mnohovrstevnatého díla, které lze kromě toho vnímat také jako - řečeno se Zdeňkem Vančurou - encyklopedii velrybářského povolání nebo učebnici přírodopisu či zeměpisu, především pak jako unikátní podobenství o zhoubných snahách člověka po ovládnutí a pokoření přírody. K inspiraci velkými příběhy Starého zákona zřetelně odkazují některé pasáže (kázání o Jonášovi v námořnické kapli) i jména některých postav: Achab byl izraelský král, který odpadl od víry, Izmael - poutník, kterého Bůh zachránil na poušti; pomatený námořník, který marně varuje vypravěče Izmaela před výpravou s kapitánem Achabem, má prorocké jméno Eliáš atd. Na otázky, které román klade, jen těžko hledáme jednoznačnou odpověď: Kam až může člověk při souboji s přírodou zajít? Měl by si dobrovolně klást nějaké meze? Jak hodnotit jeho odvahu, pokud přecení své síly? Máme obdivovat jeho neohroženost, nebo odsuzovat jeho vyzývavou pýchu?