Tak začíná nesnadný vztah mezi oběma osamělci, zprvu poznamenaný Isadořinou snahou i na dítěti vydělat (prodá je do útulku, zprostředkovávající přesun volných dětí do bohatých rodin) a chlapcovou nedůvěrou. Přesto se oba společně vydávají na dalekou cestu za chlapcovým otcem, potýkají se s nedostatkem peněz, ale přesto nacházejí přívětivé lidi ochotné pomoci.

Film akcentuje nesmírnou bídu a zaostalost, rozšířenou negramotnost, tvrdé trestání krádeže (pachatel je na místě zastřelen), vidíme až teatrální zbožnost a uctívání svatých (i tam v okamžiku nejvyšší nouze chlapec Isadoře poradí, aby si opět začala vydělávat psaním pozdravů, proseb a motliteb na poutním místě). Příběh se začíná odehrávat nejprve v obrovité nádražní hale, kde určujícím pocitem se stává anonymita davu. Pohotově je charakterizován i byt, v němž Isadora společně se svou přítelkyní bydlí - stálou příměsí zvukové kulisy je hluk v blízkosti projíždějících vlaků. Poté jsou akcentovány motivy jízdy do nitra Brazílie, poznáme malé osady i nově založená městečka s domky podobnými jeden druhému. Průběžně je akcentován pohyb mezi davy, kterými se protagonisté - někdy zastoupeni kamerou - prodírají, počínaje nádražním prostředím a konče třeštící masou věřících, téměř v transu prozpěvujích nábožné písně.

Film bez zbytečných proklamací šíří víru, že lidé - zejména chudí - jsou ochotni nezištně pomoci. Působivost příběhu, apelujícího na lidskou solidaritu, je nepochybná.

Úterý 3. 9. 2002 ČT 1 - 16.40 hodin

Film je vyprávěn s nebývalou akčností, danou nejen nepřetržitým Loliným během a Manniho nervozním vyčkáváním, ale i kriminálním zakotvením. Podání lze charakterizovat jako vizuálně agresivní, plné ostrých střihů a neustálého pohybu snímaných objektů i kamery. Příznačné jsou nenadálé nájezdy kamery na velké detaily, někdy až s trikovým provedením, některé fáze (běh po domovních schodech) dokonce zastupují animované sekvence. Postavy, které dívka při svém běhu potkává a do nichž vráží, jsou opatřeny jakousi fotografickou mozaikou jejich příštích osudů, přičemž konkrétní průběh se však v každé epizodě liší. Ovšem i průběh běhu se v nuancích liší. V minutách blížících se termínu akce začínáme dokonce paralelně sledovat jednotlivé účastníky dění a navíc i odtikávající hodiny.

Důležitou součástí je rytmická hudba se zvýrazněným podílem bicích nátrojů, hudba, která znepokojivě vibruje a někdy hraničí se snesitelností - jakýmsi domyšlením celé zvukové roviny je Lolino ječení, které rozbíjí skleněné předměty (není ovšem zcela jasné, zda se tak děje pouze v představách, či se jedná o realitu). Film nijak nezastírá, že jde spíše o nezávaznou hříčku o nevyzpytatelnosti osudu. Rozpoznáme zřetelnou nadsázku, ať již jde o použití bezmála pohádkových atributů (viz konečné rozuzulení zdánlivě beznadějné situace) či o groteskní okamžiky, založené zpravidla na nesprávném vyhodnocení stávající situace. Ostatně celá zápletka s bleskovým sháněním peněz spíše odkazuje k parodii, třebaže s krvavým průběhem.

Režisér předkládá portrét mravně bezprizorné mládeže, která se nezatěžuje nějakými otázkami svědomí či dobra - vždy jedná tak, aby dosáhla okamžitého prospěchu. A ve zkoncentrované podobě 20 minut, které má Lola k dospozici, se to projevuje zvlášť markantně.

Čtvrtek 5. 9. 2002 PRIMA - 19.55 hodin

Dcery venkovského lékaře Laura a Jane jsou naprosto odlišné - Jane extrovertní a průbojná, Laura introvertní a romantická. Jednoho dne se Laura náhodou seznámí s Williamem, který zdědil nedaleké panství, a postupně se spolu sblíží. Dívka na něj ale zanevře kvůli vyslovené hlouposti a odjede pracovat do nedalekého městečka. V té době se vrací ze studií Jane, rovněž se seznámí s Williamem a naváže s ním milostný poměr. Ten nezůstane bez následků...

Režie Rolf von Sydow. Hrají Eva Habermannová, Andreas Elsholz, Chrissy Schulzová, Gerhard Olschewski, Christian Oliver, Ingeborg Schönerová a další.

Pátek 6. 9. 2002 ČT 1 - 21.55 hodin

Sobota 7. 9. 2002 ČT 1 - 20.50 hodin

Prostě se tak stalo, protože si to scenárista Mark Andrus a režisér James L. Brooks přáli. Polidštění pana Udalla se děje po dvou důležitých liniích, patřících v současné Americe k základu "korektnosti" - jednak ve vztahu k ženám, jednak ve vztahu k dosud opovrhovaným menšinám (v příběhu se mihnou černoši i židé, ale hrdinova základní pozornost patří jeho homosexuálnímu sousedu). Autoři potřebovali někoho, kdo by zátěž přesně pointovaných situací i přesně načasovaných ostrovtipných replik bez potíží zvládl.

Volba Jacka Nicholsona se ukázala být jedině správnou. Použil všech svých dovedností, aby tezovitě napsanému Udallovi vtiskl věrohodnost. Mimořádně obsáhlá je škála jeho mimických výrazů, často jich dokáže vystřídat v rámci jednoho záběru několik. Příkladně pracuje s proměnami hlasu, všimněme si, co vše dokáže vyslovit pohybem rukou či groteskně zbarvenou chůzí. Dokáže zužitkovat každičký detail - pečlivou péči prozrazuje třeba opakující se gag s černými brýlemi, které v okamžicích údivu dokreslují Udallovu rozpačitost. Nejúžasnější jsou však jeho reakce na malého psíka, tak ošklivého, až je krásný - dokreslují totiž proměny jeho osobnosti; je zde vyklenut oblouk od znechucené škodolibosti až k polichocenému zájmu, když si pes za svého "pána" vybere právě jeho.

Neděle 8. 9. 2002 ČT 1 - 15.20 hodin

Je pravda, že samotný příběh včetně rozehrání vedlejších postav vykazuje největší slabiny - hry Osvobozeného divadla měly charakter volně pospojovaných revuí (v tomto případě Rub a líc), jejich dramatická prořídlost dávala vyniknout hlavně akcím obou protagonistů. Však také nejpřitažlivější jsou právě komentáře Voskovce a Wericha, z nichž některé již dávno vstoupily do legend. Pověstné je zkoumání ručních granátů, nejprve považovaných za zkažené konzervy (tento naivistický výstup velice názorně osvětluje tvůrčí metodu, kombinaci téměř dětské zvídavosti s ostrým politickým akcentem). Slavným je pantomimický výjev s proplouváním útrobami obrovitého stroje, byť smůlou bylo, že tentýž nápad použil i Chaplin v Moderní době (Voskovec s Werichem se ovšem vždy dušovali, že to během příprav této scény vůbec netušili).

Po válce jsme tento film mohli vídat jen ve zkomoleném tvaru - šířila se pověst, že se nedochoval v úplnosti. Ve skutečnosti byly (ještě před nástupem komunistů k moci!) z něho vystřiženy všechny scény, v nichž vystupovala tehdy proskribovaná Adina Mandlová. Paradoxně se tak právě tento komunistickým režimem vítaný snímek stal jedním z prvních, v němž řádili cenzoři.