Nejstarší zvíře v našem domě je kocour, k němuž žádné jméno nepřirostlo. Přinesl ho můj syn Michal; v revolučním roce, když mu bylo třináct, ho dostal od vojáků, kteří vyklízeli pohraniční hlásku. Kocour je černý, s velikou hlavou, nedůtklivý. Těžko říci, kdo koho vlastní celou tu dobu a kdo je vůbec autorem tohoto příběhu.

Zvláštní kapitolou kocourova mládí byla malá zatoulaná mourovatá kočka. Objevila se na silnici a mňoukala tak, jako by kocoura volala k zodpovědnosti. Kocour lhostejně odešel do sena a nechal věc na mně, tehdy se to tak u nás vedlo, také Michal nechal zodpovědnost za své vzdělání plavat a odešel ze školy. Přijala jsem ředitelskou důtku i mourovatou kočku, ale byla divná. Nikdy pořádně nevyrostla, držela se psem, koček se bála, deprivované stvoření. Kocour se k ní choval jako starý statkář ke slabomyslné služce v naturalistickém románu. V té době sám myši nechytal, malé kočce ale ty její vždy sebral, od žrádla ji odháněl, utrhoval se na ni a nepouštěl ji do postele, kam sám sice nesměl, ale lezl. Dokonce - pánbůh nám všem odpusť - několikrát ji veřejně znásilnil. Porodila třikrát, žádný syn, který by matku pomstil, však nevyrostl, všichni umřeli na nedostatek mateřské péče. Žádné psychologizování, prosím, pouhá biologie.

Michal, pokud jsem se dozvěděla, žil v jakémsi sklepě poté, co všechnu mou dosavadní péči označil za teror a zahodil.

Sebrala ji drobná vyděšená kočka. S propadlými boky chodila po domě, nechápala, co se s ní děje, mentálně nedospělá, matkou, byť nechtěla a neuměla. Ale žít se jí chtělo, mnohokrát přejetá vždycky se sebrala, hřbet měla přeražený, ocas jí ochrnul, a přece výborně chytala myši a nosila je na zápraží.

Kocour chodil do společnosti kolem potoka, malá mourovatá kočka mu stála právě jen za krvavé rvačky s místními, vracel se domů zválený v blátě a mokrý, uši jeden krvavý cár.

Tehdy, kdy ho Michal pouštěl tajně střešním okýnkem od záchoda, byl K. všech kocourů ve vsi král. V téže době, kdy chodil domů jen někdy, vedli jsme vážné spory, při nichž mi dospívající syn říkal věci, že mi tuhla krev v žilách, a kocour se na to díval s nenávistí a pohrdáním. Nakonec to vyřešili každý po svém: syn z domu odešel, abych ho nemusela zabít, a kocour se rozhodl zůstat a počkat, až umřu. Uznávám, je to přepjaté jako romantický horor.

Všech kocourů král ztratil svou svrchovanou vládu, když se za potokem objevil Ponožkáč. Zatímco K. byl sice zdatný, ale ne moc statný, Ponožkáč byl svalovec, mourovatý jako kocourovo špatné svědomí. Sláva našeho K. skončila takto: vracel se ráno domů, brouzdal se trávou k lávce přes potok ke své misce na zápraží. Na lávce ovšem stál Ponožkáč a hrozivě mručel. K. nenašel odvahu projít kolem něj - k vlastnímu domu, k vlastní misce u vlastních dveří. Nevydržela jsem to a Ponožkáče zahnala, a tenkrát poprvé v životě se K. nechal venku chytit. Michal ze své divočiny psal, zda se může vrátit, že měl úraz. Když přicházel k domu přes lávku na potoce, bylo vidět, že kulhá. Kulhavý poutník je ovšem už zase z jiného žánru.

V dalším svém období byl K. velmi škaredý, za ušima měl krvavé strupy, z očí mu teklo, břicho lysé. Jako zdechlina ležel na zápraží a každému se hnusil. Říkala jsem si, že to má za všechno, ale byla to jen infekce, prašivina, jak zjistil Michal s pomocí veterináře.

Do domu tiše přibyla drobná plachá tmavá dívka, vlastně žena, matka malého černovlasého kluka. Michal je pozvolna přisouval blíž a blíž, až je k nám nastěhoval, Marii a jejího synka. O K. je nutno na tomto místě říci, že ačkoli rváč, k darovaným i nalezeným koťatům byl vždy shovívavý. Vypadá to jako moralita, dokonce možná je tento příběh kýč.

Michal a K. dnes tvoří v domě dvoučlennou vládu, potvrzující, že cesta k dospělosti může vést skrze násilí a vzpouru až k vlastnímu ponížení, tudy však zanedlouho dochází k uznání i jiných nároků a práv než jen vlastních, a ve stavu zmoudření ne snad dokonalého, ale už postačujícího, ke schopnosti pečovat o malé a bezbranné tvory. Jeví se to zjednodušeně, ale vždyť je to jen fejeton, žádná literatura...