Následující fejeton je psán exkluzivně pro Týdeník Rozhlas.

Byla středa 14. srpna a vracel jsem se letadlem z dovolené v Portugalsku. Do chvíle, než jsme přelétli české hranice, věnovali někteří z turistů v přední části letadla svou pozornost snaze o zahlédnutí pana prezidenta škvírou v závěsu. Vnučce se to taky podařilo, takže si hned na palubě letadla zapsala do deníku, že viděla hlavu hlavy státu.

Jak známo, Václav Havel přerušil svou dovolenou, aby se v těžkých chvílích země vrátil domů. Jelikož z portugalského Fara neletěla do Prahy žádná jiná přímá linka než spoj cestovní kanceláře, vracel se pan prezident s námi turisty.

Prezident neprezident - všichni na palubě letadla jsme před přistáváním v Praze užasli. Z výšky se nám naskytl pohled na apokalyptickou podobu záplav. Naplno jsem pochopil oprávněnost jedné z esemesek, kterou jsem před několika dny dostal od jedné z dcer do země na konci Pyrenejského poloostrova: "ZDRAVIM K MORI, ALE ZDA SE, ZE MORE SE STEHUJE TAKY DO CECH."

Už po obdržení té esemesky jsem si vzpomněl na slova z jedné knížky, kterou chovám doma v úctě ve své knihovně v poličce vyhrazené dávným i současným sbírkám českých fejetonů. Mám na mysli text Václava Štecha Moře v Praze. Byl v tisku publikován v roce 1914 a později vydán v knižní sbírce s názvem Do komína černou křídou.

Přiznám se, že na dovolené v Portugalsku na překrásném pobřeží jsem se až zastyděl, že v tak vážné situaci v domovině mě napadá text povýtce humoristický. Před přistáním v Praze - a při pohledu na obludný rozsah záplav - jsem se v té výčitce jen utvrdil. A co teprve v první dny pobytu v Praze, kdy jsem na vlastní oči zblízka viděl rozsah katastrofy a tíživost jejího dopadu do každodenního života celé země.

Vzápětí jsem jako novinář hovořil s mladými dobrovolníky Červeného kříže v Praze na Žižkově v jednom z center shromažďujících humanitární pomoc. Na některých z nich byla znát několikadenní únava. Přesto byl všem společný sympatický smysl pro humor, který ve složitých životních situacích sehrává posilující roli. A tak se mi opět vrátila vzpomínka na dávný Štechův fejeton o moři v Praze. Zároveň jsem si připomněl historický fakt, že dokonce i za válečného bombardování Londýna se odehrávala vystoupení anglických komiků - jako ventil tíživé situace.

I Václav Havel (vnuččin zahlédnutý spolucestující) prohlásil v televizi brzy po příletu do Prahy, že i v těžkých chvílích je dobré se pokusit o určitý nadhled. Tak jsem si řekl, že snad nebude od věci, když pár úryvků ze zmíněného dávného Štechova fejetonu o moři v Praze zprostředkuji čtenářům Týdeníku Rozhlas. Jeho fejeton začíná následujícím konstatováním:

"Konečně byl tedy přijat, bezmála jednohlasně, ve sboru obecních starších - po dlouhých a dlouhých schůzích a průtazích - návrh Zemského spolku pro zvelebení návštěvy cizinců, aby v Praze bylo zřízeno moře."

Hořkou reminiscencí s dneškem je, že některé cestovní kanceláře skutečně chtějí týt ze záplav jako z turistické atrakce "pro zvelebení návštěvy cizinců".

Zřízení moře v Praze se neobešlo bez některých komplikací. Například:

"Spor nastal, když se zjistilo, že moři v Praze padnou za oběť Nuselské schody. Klub za staré Nusle postavil se vůči moři ihned. Jeho odpor byl pak ještě přiostřen, když se k hájení přihlásil Klub za staré Vinohrady. Konečně svolala vláda k odstranění rozepře, která nabývala stále odpornějších forem, anketu, která určila, že se musí předem zjistiti, kam schody vedou. Zda z Nuslí na Král. Vinohrady, či z tohoto města do Nuslí?"

Kromě zmínky o osudu a sporech jednotlivých pražských čtvrtí popisuje Štechův fejeton také výsledek valné hromady Královského zemského spolku rybářského:

"Spolek přijal za neobyčejného nadšení návrh, aby v moři v Praze byli také zavedeni žraloci. Návrh věčného oponenta spolku, kancelisty Boleslava Žoura, aby se pamatovalo současně i na krokodýly, nebyl předsedou připuštěn k jednání, poněvadž ve spolku o těchto obojživelnících dle znění stanov rozhodovati možno není."

Ani bujná fantazie autora citovaného textu si však netroufla na vizi lachtana, který po úniku ze zoologické zahrady plul letos v srpnu od nás k německým hranicím.

Václav Štech poměrně přesně popsal postup byrokratů: "V den otevření moře v Praze bude zavedena v Čechách mořská nemoc. Ta smí být léčena jen lékaři a nepokládá se za vyléčenu, dokud některý fysik to nepotvrdí písemně na blanketu zvláště k tomu cíli vydaném. Příliv a odliv, pokud pro něj nevydá policejní ředitelství pracovní řád, musí být vždy předem berní správě oznamován."

V dobré víře předpokládám, že Štechova vidina byrokratického jednání při zaplavení Prahy mořem se v případě letošních katastrofálních záplav nenaplní při odstraňování následků povodní. Ani v Praze, ani na dalších stejně postižených místech v naší zemi. A že také vydrží prvotní solidarita a úctyhodná soudržnost a obětavost lidí, měst i jejich čtvrtí. Že se vše nepromění v následné rozepře. Kdyby nějaké nastaly, tak že budou vyřešeny aspoň tak smírně, jak to ve svém fejetonu roku 1914 vylíčil Václav Štech v souvislosti s Holešovicemi:

"Holešovičtí žádali, aby i po otevření moře v Praze zůstal v činnosti jejich přístav vltavský. K nim se připojila Libeň a Vysočany. Opačného mínění byla Troja. Konečně ustanoveno, že přístav v Holešovicích zůstane, ale bude povýšen na přístav mořský II. třídy."

Ze všeho nejvíc však pražským Holešovicím (a nejen jim) přeji, aby byly co nejdříve v suchu. Moře má zůstat v dálce - ať už chorvatské, nebo portugalské - a fantazie, jako byla ta Štechova, má zůstat jen ve fejetonech. Případně v povídkách, jako tomu je například v Nerudově povídce Hastrman (z roku 1876). Ústřední postava - pan Rybář - tam pošetile říká: