Trainspotting je vizuálně atraktivní vyprávění, založené na klipovém rytmu a blikotavých světýlcích nočních barů, kudy hrdinové prolézají. Velká pozornost se klade na kresbu často bizarních prostředí i témat, převažuje poetika ošklivosti, ba zhnusení, plynule přecházející z reality do halucinačních vizí: pověstná je scéna, kdy hlavní hrdina hledající uklidňující čípek v ucpaném záchodě do něho posléze vleze, načež se ocitne ve znečištěném bazénu.

Výrazné jsou halucinační příznaky drogové abstinence, kdy se hrdinovi zdají děsivé, svého druhu sebezpytné výjevy. Bezvědomí po "šlehu" vyjadřuje náhlé prostorové poklesnutí jakoby do hrobové jámy. Hrdinové se snaží užívat života plnými doušky, nebojí se ani zničené existence, ani blízkosti smrti. Jak vyplývá z průběžných monologů hlavního hrdiny, znějících mimo obraz a vyjadřujících jeho současné rozpoložení, poskytuje droga silnější zážitek než sex, podmaňuje si člověka intenzivněji než strach ze smrti, než cokoli jiného. Režisér ovšem nenatáčel střízlivou analýzu zvoleného problému, naopak se veze na vlně zájmu o tuto problematiku a jeho jedinou snahou je zabalit vše do co nejlákavějšího pozlátka, hýřícího všemi barvami.

(jš)

Úterý 10. 9. 2002 NOVA - 22.30 hodin

Tajnému agentovi Danielu Rottlanderovi se podařilo proniknout do zločinecké organizace ovládající především obchod s bílým masem a praní špinavých peněz, kterou řídí zdánlivě solidní a počestný obchodník Keller. Získal nejen důvěru samotného Kellera, ale také sympatie jeho pohledné dcery Laury. Potom se ale vše zvrtne.

Režie Ralph Bohn. Hrají Jochen Horst, Liane Forestieri, Kristina Van Eyck, Andreas Hofer, Klaus Schindler a další.

11. září si připomeneme rok od okamžiku, kdy islámští teroristé nasměřovali dopravní letadla na dvojici newyorských mrakodrapů. Chtěli tak dát najevo, že ani nejvyspělejší hospodářská a politická velmoc není chráněna před zničujícími útoky. Následně se rozvířily úvahy o možnosti soužití s civilizací, která vyznává a obhajuje hodnoty odlišné od našich (západních) zvyklostí a jejíž zfanatizované proudy jsou navíc připraveny za každou cenu ničit vše, do neodpovídá jejich představám, jak se ukázalo zvláště na afghánském případě.

Česká televize přichystala k tomuto tématu několik pořadů. Vyznačují se širokým žánrovým zakotvením. Například Requiem 2002 (ČT 2, 17.00) zprostředkovává slavnou Mozartovu skladbu v jakémsi "globálním" provedení, hranou na nejrůznějších místech světa. V České republice na tento podnět reagoval pardubický sbormistr Vlastislav Novák. Podnět rozpracoval v místních podmínkách a získal podporu města, kraje i Komorní filharmonie Pardubice s dirigentem Jaroslavem Krčkem a sólisty v čele s proslulou Gabrielou Beňačkovou...

Dokument Dvojčata (ČT 2, 18.15) přibližuje budovu Světového obchodního centra, která po tři desetiletí tvořila neodmyslitelnou součást newyorského panoramatu. Výškami svých dvou věží (417 a 415 metrů) se řadila k nejvyšším stavbám planety. "Dvojčata" byla nejen symbolem technických možností, ale hlavně obchodního a finančního potenciálu Spojených států. Snímek připomíná okolnosti vzniku této unikátní stavby, přináší různé názory na její architektonické ztvárnění, úvahy o technických aspektech a hlavně pak je zamyšlením nad významem, který pro Spojené státy a New York "Dvojčata" měla.

Dokument Prvních čtyřiadvacet hodin (ČT1, 20.35) podrobně popisuje průběh zkázy. Před rokem 11. září zachycovali kameramani newyorské televizní společnosti BNN TV po celých čtyřiadvacet hodin tragédii Světového obchodního centra. Jejich svědectví, doplněné několika unikátními materiály videoamatérů, se tak stává kolektivním portrétem obyvatel těžce zkoušeného města, jemuž se po počátečním šoku podařilo opět zvednout hlavu. Vypovídá, že člověk ani v okamžiku největšího hoře nemusí poklesnout v kolenou, že naopak často mobilizuje všechnu svou vůli, jak dokázala především obětavá práce amerických záchranářů a hasičského sboru. Ostatně nikoli náhodou lze právě v této síle shledávat podobnost s odhodláním, které lidé osvědčili i v posledních týdnech tak tragicky zasáhnuvších do života naší republiky.

JAN JAROŠ

Čtyři epizody tohoto filmu jsou opatřeny zarámováním v podobě jakéhosi pozorovatele, režiséra, který sledované příběhy vypráví, komentuje a glosuje, dokonce sám do nich v jednu chvíli aktivně vstupuje. Onoho poutníka hraje John Malkovich, avšak je pojat stejně jako ostatní figury - také je citově vyprahlý, neschopen porozumět, neschopen lásku přijímat ani dávat. Toto zarámování natočil proslulý německý tvůrce Wim Wenders (jenž se vedle Antonioniho a Tonina Guerry podílel i na scénáři), povídky samotné Antonioni, v té době již třiaosmdesátiletý, po záchvatu mrtice částečně ochrnutý a zbavený schopnosti mluvit.

Nezbývá než obdivovat stylotvornou uměřenost. Jednotlivé epizody si pohrávají s nostalgickým laděním, s vědomím, co vše beznadějně proniká mezi prsty. Nakonec odpustíme, že rádoby meditativní, "sebezpytné" rozmluvy však znějí knižně, svým recitativním tónem mohou působit jako nechtěná sebeparodie. Nezbývá než připustit, že rovněž herecké ztvárnění - navzdory přítomnosti slavných osobností (Sophie Marceauová, Irene Jacobová, Marcello Mastroianni, Fanny Ardantová, Jean Reno byli jistě potěšeni, když jim věhlasný mistr nabídl, aby vystupovali v jeho filmu) - je výrazově nenápadité, zcela vzdálené dnešním inscenačním trendům. Soustředí se na monotónní mluvu a statické přecházení z místa na místo, postavy občas vyhlížejí, jako kdyby se právě probouzely z transu.

Antonioni umí pracovat i se záměrnou banalitou, dokáže vysledovat, jak z křehkých milostných okouzlení zůstávají jen prázdné skořápky míjejících se citů, nasáklých nenaplněnými sexuálními tužbami, jednou hravými a rozkošnickými, podruhé lhostejnými, jindy vášnivými. Snímek Za mraky jistě nepatří k nejlepším Antonioniho projektům, ale stále podává svědectví o mimořádném talentu svého tvůrce.

Pátek 13. 9. 2002 ČT 1 - 21.40 hodin

Uvedená jména dávají tušit, že to budou taxikáři velmi nezvyklí: podivínští i zábavní. "Své cestující" vystavují nejrůznějším nečekaným situacím a otázkám. Jaroslav Dušek vypráví o svém rozchodu s manželkou a ptá se, zdali by se nemohl u svého zákazníka osprchovat, jiné cestující zase léčí virgulemi, které s sebou neustále vozí. Jan Kraus naproti tomu jde cestou tvrdého ataku. Po skončení jízdy, která byla vždy uskutečněna včas a na správné místo, se herci zákazníkům představí, cestující neplatí jízdné a jsou požádáni o souhlas k odvysílání natočeného materiálu.

"Ve výjimečných případech nám cestující souhlas z různých důvodů nedali, většinou však ano," říká Jan Štern. Vedle "normálních" lidí se pořad zaměřuje i na některé populární osobnosti. "Zavolali jsme jim, že potřebujeme natočit ve studiu na Kavčích horách nějaký klip či upoutávku a že pro ně posíláme taxi. Pak to šlo stejně jako ve všech ostatních případech," doplňuje Štern, podle kterého nikdo z oněch celebrit taxikáře nepoznal. Za všechny jen jeden příklad: padesát minut vozil Jan Kraus svého syna Davida, aniž ten měl o čemkoli nejmenší ponětí.

TOMÁŠ PILÁT

Sobota 14. 9. 2002 ČT 1 - 21.00 hodin

Britský režisér Mike Newell, jenž ani netušil, jaké nadšeně bude jeho film přivítán, natočil jemně ironické vyprávění o lidičkách z takzvaně lepších vrstev, jejichž život se točí kolem samých radovánek; "vymetají" nejrůznější rodinné akce, ať již jsou to honosné svatby, či naopak rozloučení z nejposlednějších. Mladík Charles, jehož Grant s tak neodolatelným úsměvem ztvárňuje, se při jedné takové akci seznámí s půvabnou Američankou (Andie MacDowellová). Navzájem si představují své partnery, nezávazně spolu plkajíce, než on pochopí, že právě ona je ta pravá. Tak dlouho navštěvoval svatby svých přátel - zpravidla se stresujícím zpožděním -, až si uvědomil, že jeho vlastní vážnější vztah mu začíná unikat mezi prsty.

Autoři filmu (scénář napsal Richard Curtis) se spolehli na vtipné postřehy, na pohotové glosování okázalých manýr; lehounce plyne rozmarná mluva, co chvíli okořeněná duchaplnými průpovídkami bezmála wildovského ražení. Jistě rozpoznáme vliv stařičkých konverzačních komedií, jaké kdysi chrlil Hollywood (stačí připomenout třeba Stalo se jedné noci) nebo později i anglická studia (Jak je důležité míti Filipa). Marně bychom však hledali nějaký výraznější satirický osten, příznačný třeba pro "kolektivní" portréty Altmanovy (naposledy Gosford Park), tento snímek se spokojuje s jemně humornou nadsázkou, která vlastně ani nezastírá svůj bezproblémově melodramatický půdorys.