Před odchodem z čínské restaurace ve Washingtonu jsem dostal malý lístek s předpovědí: brzy se setkáte s někým, koho si velmi vážíte. Přešel jsem ulici a náhodu se zastavil v knihkupectví Politics and Prose. A bylo to tady. Potkal jsem tam známou tvář, energickou starší ženu, která je pro diplomatického zpravodaje v Americe legendou a velkým vzorem. Ve svých vzpomínkách o ní psali snad všichni mí novinářští kolegové. Dnes dvaaosmdesátiletá novinářka Helen Thomas strávila v Bílém domě více než 40 let jako zpravodajka agentury UPI. Dnes stojí na vrcholu pomyslné hierarchie prezidentských zpravodajů. Už devátý prezident v řadě ví, že Helen má vždy právo první otázky. Byla první ženou, která se kdy mezi prezidentskými zpravodaji prosadila. V Bílém domě je i teď téměř denně. Právě ona svými pověstnými otázkami na tělo dokázala, že novináři žijící a pracující v těsné blízkosti nejvlivnějších mužů světové politiky je ani po letité známosti nesmějí šetřit. Privilegium přímého přístupu k prezidentovi nesmí svazovat ruce, jako jedni z mála máme příležitost klást přímé otázky, řekla mi paní Thomasová, jen co jsme se seznámili. Nikomu se za ta léta nepodařilo svést Helen Thomasovou z její cesty nezaujatého novináře, i když sama přiznává, že v soukromí má své názory velmi vyhraněné. Její objektivitu jí nemohl nikdo přímo vytknout, i když říká, že zlých e-mailů dostává až dost. Po jedenáctém září všechna americká média ovládla vlna patriotismu a ta se přelila až do jara. Také letošní americké narozeniny 4. července - Den nezávislosti - byly potvrzením toho, že pocit národní hrdosti přetrvává a s ním i popularita prezidenta Bushe. Helen Thomasová ale hned po teroristických útocích na New York a Pentagon věděla, že i ve chvílích největšího vlasteneckého zápalu nesmějí novináři podlehnout falešnému pocitu vyšší odpovědnosti a přestat politiky šetřit. Ať si vyskakují třeba až do stropu, patriotismus není důvodem k tomu, abychom přestali klást nepříjemné otázky. Drobná dáma v černém kostýmu zažila od začátku šedesátých let po dnešek v okolí prvních mužů Ameriky leccos, nemá iluze o charakterech i vlivu peněz na politiku, přesto se nebojí o zákulisí své práce mluvit přímo s každým, kdo o to má zájem. Svou práci miluje a své místo dobrovolně nikomu nepřenechá. Proč taky, předsedkyně asociace korespondentů v Bílém domě má své místo v první řadě jisté. Kolik prezidentů už si přálo, aby odešla, ale naopak odešli oni a tato neohrožená reportérka na své židli stále zůstává, i když přiznává, že k bývalým prezidentům je nyní milosrdnější. Helen Thomasová mi poskytla první exkluzivní rozhovor v mé počínající kariéře amerického zpravodaje, dala mi svou novou knihu Díky za vzpomínky, pane prezidente. Její věnování s přáním úspěchu je symbolické i zavazující.