Režisér M. Night Shyalaman se po úspěchu Šestého smyslu pasoval na tvůrce mysteriózních příběhů, mezi něž se řadí i jeho poslední dílo - Znamení. Získal si důvěru hvězd: zatímco v Šestém smyslu kraloval Bruce Willis, nyní září Mel Gibson. Shyalaman nastolil vyprávění, které znepokojuje náznaky, které si pohrává s nejednoznačností situací a významů, které nešokuje na odiv vystavovanými řezničinami, nýbrž upřednostňuje tlumený tón prostý výraznějších vzruchů. Snaží se postihnout uzavřené vnímání z pozic člověka, jehož mysl není schopna přesáhnout předem vymezený obzor. Zdá se však, že zvolená podoba přestává být invenční, že se mění v pouhou schválnost a zbytečnou ozdůbku, stává se bezpříznakovou skořápkou. Navozování stále hrozivějšího tajemna totiž selhává právě kvůli tomu.

Tento posun je patrný i na Znamení. Ač zpracovává téma ohrožení pozemšťanů útočníky z vesmíru, na rozdíl od filmů jako Den nezávislosti spatříme spíše groteskní cizokrajnou obludu (navíc svými druhy zřejmě zapomenutou) až v samotném závěru. Zřejmě nevyniká fyzickou silou ani nezničitelností jako leckteří její kolegové: obtížně zdolatelnou překážkou jsou pro ni zatlučené dvěře a okna a platí na ni úder baseballovou pálkou. Ale o mimozemšťany vlastně ani nejde, důležitý je člověk a jeho rozhodování, jeho city a myšlenky tváří v tvář děsivému ohrožení, o němž dlouho nevíme, zda není jen výplodem zjitřené mysli.

Farmář Graham Hess (s dominancí v tlumené mluvě jej ztělesnil jinak bezbarvý Mel Gibson), bývalý kněz, jenž po smrti své ženy zratil víru, nalezne na svém kukuřičném poli podivné obrazce, tvořené poválenými plodinami. Z poklidu jej zejména v noci ruší podivné šramoty, vanutí větru rozhoupává zvonivé předměty, dosud přítulné psy posedá agresivita, v dětské vysílačce se ozývají pípavé zvuky. Dlouho ovšem zůstává rozhodným zastáncem myšlenky, že všechno to strašení je dílem zlomyslných lidí, kteří se chtějí bavit na cizí účet.

Režisér si vybral izolovanou rodinnou buňku, do níž zprávy o tom, co se děje "venku", zprostředkovává nejprve místní šerifka a v širším kontextu televizní zprávy, plné údajů o záhadných obrazcích v obilí a světelných objektech. V osamoceném domě Graham přebývá spolu se svými dvěma dětmi, které zcela propadly ufologické literatuře, a mladším bratrem (Joaquin Phoenix), kdysi nadějným sportovcem. Motiv ohrožených dětí patří mezi nejspolehlivější, takže jeho dosti mechanické užití jasně signalizuje sázku na jistotu.

Shyalaman však především trpí nutkáním v celistvosti předvést Grahamův zápas s vlastními nejistotami. Jenže nemá Bergmanův dar přiblížit duševní a metafyzická dilemata (sebezpytné Grahamovy monology, v nichž se například tvrdí, že totéž dění lze příjímat buď jako zázrak, či naopak jako nevyzpytatelnou náhodu). Dlouho stísňující vzpomínky na osudnou nehodu jeho ženy v Grahamovi posléze vybudí sílu vzdorovat, když její poslední slova "přečte" jako návod k odporu. Jenže právě v těchto "lomových" okamžicích, které by vyprávění měly povyšovat do vyšší duchovní dimenze, se odkrývá klábosivá povrchnost. Strojeně znějící slova, jejich ochotnicky neumělý přednes, vyumělkované aranžmá zdůrazňující pokoru i odhodlání, to vše probouzí smích, zcela rozbíjející zamýšlený účinek. Záměr vnést ušlechtilé duchovno tak nabyl rysy nezamýšlené sebeparodie - a tato komunikační závada se ukazuje být pro celý film osudnou. Přestáváme totiž věřit, že to, co s takovou vážností předestírá, skutečně myslí vážně. Shaymalan, zdá se, vyčerpal tematické zdroje i inspiraci, začíná se obrazně řečeno točit v kruhu, jehož svazující vymezení váhá překročit.