Mám na mysli tu vodu tisíciletou (nebo snad víceletou?). Všechny nás překvapila. Některé dokonce potrápila třikrát. Mám-li zhodnotit svoje rozpoložení v průběhu sledování živelní pohromy a ve dnech, kdy jsem se setkával s územím a lidmi postiženými tragédií, chtěl bych vyzdvihnout některé ctnosti (ale i nectnosti), k nimž jsem byl doslova puzen během konfrontace s živlem a jeho oběťmi.

První podnět bych nazval pokora a přiblížil bych vám ho (jak jinak) bajkou: Veverka Jana se vrátila s doktorským diplomem do svého lesa a velice se styděla, jak je všechno zaostalé, divoké, primitivní. Ihned svolala plenární zasedání Obvodní rady veverek. Tam zaznělo magické slůvko, které našlo všeobecné uznání a porozumění u většiny. Bylo to slovíčko - změna. Bylo potřeba všechno změnit - a pokud možno ihned! Dnes v době globalizace bez pomoci nejmodernější techniky, bez organizace, bez plánování nemůžeme udělat nic pořádného.

Veverka dr. Jana, absolventka studia etiky, sociologie, globální politiky, ekonomiky, organizace výroby, informatiky a jiných oborů, doporučila, aby bylo vykonáno sčítání veverčích rodin celého lesa. Potom připravila výzkum jejich produktivních schopností a projekt zřízení společných zásobáren, v nichž by se za výhodných podmínek uchovávaly kaštany, lískové ořechy, lesní plody, zrní, jemná březová a olšová kůra. Chatrné napojení na elektrickou síť umožnilo vybavit velký ořech - Studijní veverčí centrum - čtyřmi počítači, které byly připojeny k internetu. Centrum mělo 6 zaměstnanců a 3 sekretářky (půvabné veverky v módních minikostýmech). Díky tomuto zařízení bylo možno pracovat na nových projektech dr. Jany po celý podzim, s nadšením z dosažené svobody, s nadšením a vírou ve vědecký pokrok, který konečně kráčel mílovými kroky původně zaostalým lesem. Ale během prvních chladných dnů přicházející zimy upadly veverky postupně do jakési letargie a propadly dlouhému, slavnostnímu spánku až do prvního náznaku oteplení.

Nový rok přinesl hrůzy: tajfun Palmira. Deště, silné větry, smrště... - a především veliký chlad. Ta troška zásob, které si každá veverka dokázala nahromadit, byla rychle snědena z obavy, aby je nemusely odevzdat do společného centra zásob. Vrozený egoismus jednotlivců tedy zrušil veškeré dekrety vydané Studijním centrem. Hrozivý blesk v pozdním létě zničil velký ořech, v němž byly instalovány počítače. Informační centrum, operátoři, sekretářky v minisukničkách - to vše přestalo fungovat. Dr. Jana a mnoho veverek byly přinuceny zamyslet se nad dávnou pravdou otců a připomenout si, že v lese je vám všechno dáno zdarma, všechno je dar. Tak je tomu i v našem životě. Nemohu se ubránit pocitu, že na to v denním shonu zapomínáme. V rádiu se už sice nezpívá nic o "poroučení dešti a větru", ale praxe našeho života možná někdy tuto píseň připomíná. Pokora neznamená krčit se v koutě, pokora je především pravda, a ta bývá mnohdy neúprosná!

Dále se mi během povodní stále vnucovalo slovo vzájemnost. Ano, v těžkých chvílích si většinou lidé jsou blíže. Čím to je způsobeno? Mám možná trochu zjednodušující vysvětlení: Každý člověk má 2 rodiče, 4 prarodiče, 8 praprarodičů, 16 prapraprarodičů, 32 předků v 5. generaci, 64 předků v 6. generaci, 128 předků v 7. generaci, 256 předků v 8. generaci, 65 536 předků v 16. generaci. Těchto 16 generací zaujímá časový prostor asi 500 let. Mezi 65 536 předky žijícími v 15. století, které má každý dnešní člověk, jsou jistě osoby ze všech stavů a tříd, chudí i bohatí, učení i nevzdělaní. A také lidé navzájem příbuzní (ani možná nevíme, kolik vlastně máme vzdálených příbuzných mezi lidmi zdánlivě vzdálenými). Žádný člověk přirozeně nezná všechny své předky, i kdyby se v rodině uchovával rodokmen sebepečlivěji. Není tedy důvodu dělat mezi lidmi rozdíl. Ani ve chvílích radosti, natož ve chvíli bolesti. Snad se většinou tato vzájemnost v minulých týdnech projevovala, ale nezapomněli jsme na ni velmi brzy, když se začal lámat nový "popovodňový chléb"?

Při zapojení do různých forem pomoci postiženým jsem narazil na jednu z častých vlastností člověka českého, jíž je přetvářka. Je to s námi někdy jako s tou kočkou, která zahořela láskou k jednomu mladíkovi. Byla tak zamilovaná, že požádala o pomoc vílu a poprosila ji, aby její kočičí podobu změnila v podobu krásné dívky, která by byla schopna získat srdce milovaného mladíka. Víla jí přání splnila, a tak se z kočky stala pěkná dívka, která se seznámila s mladíkem. A brzy začali připravovat svatbu. Nadešel konečně dlouho očekávaný svatební den, všude se zpívalo, tančilo, dům byl slavnostně osvětlen a vyzdoben. Všechno se skvěle dařilo. Ale v tom v jednu chvíli nevěsta zahlédla, jak přes cestu přeběhla malá myška. Nevěsta všeho nechala a začala ji pronásledovat...

Naše společnost žije v neustálém klamu. Chceme na veřejnosti vypadat co nejlépe. Klidně říkáme: "To jsem rád, že tě vidím! Těším se na slyšenou! Ale ty máš rozkošné šaty!" A to říkáme lidem, které nemáme rádi, kterým bychom se nejraději vyhnuli, jejichž šaty se nám zdají příšerné, dokonce lidem, které postihlo neštěstí.

Máme masku pro každou příležitost. Jedna maska pro přátele, jiná pro šéfa, další pro manžela či manželku, jiná pro sousedy... Stačí chvilka... malá myška... zapomeneme a je ostuda! Jednou přijde stejná chvíle, kdy skončí všechny komedie a budeme definitivně muset sundat masky! Ukončeme tedy komedii raději zavčas! Možná mnohý z nás byl nucen se obejít bez masky i během povodní. Stojí to za to vydržet i po nich!

Jakmile začala opadávat voda, objevila se jiná typická česká vlastnost: záliba v hádkách. "Tati, jak vlastně vznikají války?" - "No, chlapče, to se má tak. Vezměme například, že Anglie s Amerikou se o něco přou..." Přeruší je matka: "Nevykládej nesmysly. Anglie s Amerikou se nebudou nikdy hádat." - "To také vůbec netvrdím! Já chci přece jen uvést příklad." - "Takovými nesmysly jenom poblázníš klukovi hlavu." - "Cože, já že mu poblázním hlavu? Kdyby bylo po tvém, nedostalo by se mu do hlavy vůbec nic!" - "Co to říkáš?! Zakazuji ti, abys se mnou takhle mluvil..." Vtom volá Kája: "Děkuji, táto, teď už vím, jak vznikají války."

Ano - jsou to mnohdy žabomyší války mezi námi Čechy. Měli bychom si snad umět vést statistiku svých hádek jako úředník Jack Smith a jedno mladé děvče. K první jejich hádce došlo při svatbě. Když měli podepsat protokol, sáhl Jack jako první po nabídnutém peru, ona se domnívala, že se nejprve měla podepsat žena. Když přišli domů, pohádali se podruhé, totiž o to, kdo ten spor začal. Když spor vrcholil, zvolala: "Ty vždycky začneš - asi si s tebou užiju!" To jej trochu mrzelo, spolkl to, usmál se: "Dobrá, už se dnes nebudeme hádat. Založíme si sešit a budeme si tam zapisovat každou hádku a taky, z čeho vznikla." A tak to nakonec také udělali. Pohádali se, někdy dokonce tekly slzy a padla tvrdá slova, ale koneckonců měli se rádi, nakonec se usmířili a napsali zápis o ukončeném sporu. Vydrželi to tak celých čtyřicet let a za celou tu dobu žádná hádka nedokázala zbourat manželské štěstí. Po čtyřiceti letech se v jedněch chicagských novinách objevil podivuhodný registr manželských hádek: za čtyřicet let se pohádali 6110krát. A kvůli čemu? 1879krát protože jídlo nebylo včas hotovo nebo nebylo chutné. 1430krát protože ona chtěla peníze nebo chyběly peníze v domácím rozpočtu. 687krát protože ona příliš rozmazlovala dítě. 611krát protože on příliš rozmazloval dítě. 564krát protože on byl škodolibý. 499krát protože jeden nebo druhý večer zapomněli zhasnout světlo. 300krát protože on přišel pozdě domů. 84krát protože on příliš kouřil. 51krát protože ona se začala bezdůvodně hádat. 50krát se pohádali kvůli příbuzným atd. Tato statistika není jen kuriózní, ale ukazuje, jak to vypadá v nejednom šťastném manželství a v nejednom mezilidském vztahu: tahanice pro nic za nic. Oba dělali chyby, ale zůstali spolu, protože si dokázali odpustit a začít znovu.

Pokud čtete tento článek v přeplněném dopravním prostředku, v němž se právě zvyšuje hladina adrenalinu, anebo místo dokončení slíbené práce, na kterou netrpělivě a téměř hněvivě čeká váš partner, prosím vás: zapište si tu současnou hádku a začněte znovu!