Filmy Právo na hřích, Kantor Ideál a Sestra Angelika přišly do českých kin v krátkém časovém rozpětí několika týdnů v září a říjnu. V každém z nich zazněly melodie, které nám dodnes připomínají jejich nahrávky na dobových gramodeskách.

Tvůrcem společenské komedie Právo na hřích, jejíž značná část děje se odehrávala v přímořských lázních poblíž jugoslávského Dubrovníku, kde hlavní postavy procházely (většinou během svého pohybu na tanečních parketech) obvyklými filmovými peripetiemi lásky a nevěry, byl režisér Vladimír Slavínský. Tento prý mimořádně energický, spolehlivý, pilný a vytrvalý člověk (vlastním jménem Otakar V. Pitrman) se při natáčení svých filmů řídil především přáním širokého publika. Jeho filmy údajně byly věrným odrazem jeho duše a nejvíc se při jejich natáčení bavil on sám. Václav Wassermann ve svém vyprávění o starých českých filmařích dokonce uvádí, že Slavínský se smál a plakal přesně na místech, kde se smáli a plakali jeho diváci.

Zde jen malá odbočka: i když pro umělecky pokleslé filmové řemeslo byl filmovými kritiky a novináři ve své době dokonce používán technický termín "slavínština" a v souvislosti s nejméně povedenými českými hranými filmy z meziválečného období později zaznívaly nejčastěji odsudky jako "hlubiny banality a kýče" nebo "potopa kalendářové stupidity a kondelíkovského provincionalismu", patří mnohé takové filmy oddechového typu ke dnes nejčastěji na všech domácích televizních kanálech reprízované filmy pro pamětníky.

Kritika před sedmdesáti lety přijala Slavínského nejnovější opus Právo na hřích, natočený podle literárního námětu dramatika Viléma Wernera, značně rozporně: kritiky přinesly titulky od "Český film zase od pěti ke čtyřem" (Právo lidu), přes "Moderní česká veselohra" (Národní střed), až po "Konečně dobrý film" (České slovo) a "Český mluvící film na cestě ke správné tendenci" (A-Zet). Diváky ale více než názory kritiky zaujali Jára Pospíšil, Truda Grosslichtová a Ilona Hodačová v písničkách Josefa Kumoka (v titulcích se tento skladatel bůhví proč skryl za pseudonym Jerry Prophet) na slova Saši Razova, které v tomto filmu zpívali a které byly pohotově natočené i na gramodesky několika značek. Tango Jablíčko lásky nahrál na desky značky Ultraphon R. A. Dvorský se svými Melody Boys, firma Homocord vydala další dvě melodie z tohoto filmu - tango Jadran a valčík Vína číš - v úchvatném duetu Tino Muffa s jeho životní družkou Annou Gromwellovou a pro značku Esta obě tyto písničky nazpíval Jindra Láznička s Lyric Bandem kapelníka A. Schächtera.

Koncem září byla uvedena premiéra komedie režiséra Martina Friče Kantor Ideál, která měla u diváků předem zajištěný úspěch už jen proto, že režisér do hlavních rolí obsadil populární Anny Ondrákovou (filmující tehdy hlavně v Německu) a jejího obchodního společníka v produkční firmě Lamač-Ondra Film a hereckého kolegu Karla Lamače. K očekávanému diváckému úspěchu tohoto filmu přispěl i osvědčený skladatel Jára Beneš, který dodal tři chytlavé melodie: tango Promiňte, prosím zpíval na vlastní text ve filmu svým šeptajícím tenorem (nepochybně inspirovaným tehdy módním šeptajícím barytonem amerického "croonera" Jacka Smithe) sám Karel Lamač a společně s podobně pojatým foxtrotem Jaro je tady ho natočil i na gramodesku značky Ultraphon. Sopránek Anny Ondrákové zazněl ve filmu i z gramodesky značky Parlophon v písničkách Můj ideál a Jarní píseň - ty otextoval Jarka Mottl.

Pro doplnění je možné se zmínit, že v této oddechové filmové komedii vystupoval v postavě školníka všudypřítomný Valentin Šindler (alias Stréček Křópal), který zde svým neohebným hlasem zapěl další píseň Járy Beneše začínající slovy Jak píseň jara jsou děvčátka - ta se však na gramodesky (bohudík) nedostala.

A teď jeden námět pro detektivně založené příznivce starých českých filmů: komedii Kantor Ideál natáčela produkční firma Elekta současně i ve francouzské verzi (pod názvem Professeur Cupidon), v níž hrála hlavní roli studentky Lucette francouzská herečka jménem Tania Doll. Některé české filmové encyklopedie uvádějí (ovšem bez jakýchkoliv dalších vysvětlení či odkazů), že toto jméno používala ve francouzském filmu česká herečka Truda Grosslichtová. Nevěděl by snad někdo, jak to tehdy vlastně bylo? (Ještě dodejme, že zmíněná T. Doll nazpívala ve třicátých letech na francouzské gramodesky značky Pathé řadu běžných šlágrů.)

Další premiéru obstaral film režiséra Martina Friče s názvem Sestra Angelika, který byl na plátna českých kin uveden 28. října. V tomto "kolportážním příběhu" ztvárnil hlavní roli pianisty v baru Casino Hugo Haas, dvojroli tanečnice a jeptišky hrála protagonistka řady němých filmů z doby před rokem 1930 Suzanne Marwille (vlastním jménem Marta Schölerová - cizokrajným pseudonymem ji kdysi vybavil její blízký přítel, režisér Václav Binovec). Zápletka tohoto filmu byla opět založena na záměně fyzické podoby představitelů několika postav - titulek recenze jednoho filmového kritika proto celkem důvodně zněl poněkud ironicky "Sestra Angelika v klášteře a v baru", další zase "28 převleků Suzanne Marwille".

Hudbu k tomuto filmu složil opět Jára Beneš a jeho dvě melodie ve filmu zazpíval Hugo Haas - jednu z nich dokonce opatřil následujícím zvukomalebným textem (k němuž ho nejspíš inspiroval Máchův Máj): Sám a sám ulicí bloudívám a hvězd a měsíce jen se ptám, proč jsem sám - vše byl sen, vzpomínka zbyla jen a zítra přijde zas šedivý den. Snad už tě nenajdu víc a budu sám - jen ještě chtěl bych ti říct, že tolik vzpomínám. Ty lásko má, už nenavrácená, vím, že jsi pro mne navždy ztracená... Toto sladkobolné tango s názvem Ztracená také Haas osobně nazpíval - jako jeden ze svých pouhých tří gramofonových snímků - na desku značky Ultraphon.

Druhou písní z tohoto filmu byl waltz na slova Karla Tobise Když jsem prvně zřel tvé ruce bílé, který na značku Ultraphon nazpívali Melody Boys R. A. Dvorského. Obě písně z filmu "Sestra Angelika" se ovšem dočkaly ještě dalších verzí - například Tino Muff je natočil pro firmu Homocord, Niki Němec je nazpíval pro značku Dixie a firma Polydor je vydala v provedení svého jazzového orchestru s anonymním mužským trojzpěvem.

Další pokračování cyklu o melodiích z českých filmů bude za čtyři týdny věnováno zbývajícím filmovým premiérám z října roku 1932.

GABRIEL GÖSSEL