Po filmech Trainspotting a Acid House můžeme spatřit snímek Human Traffic. Vypráví o několika kamarádech, kteří se chtějí vymanit ze stísňující nudy uspořádáním několika divokých večírků, které se táhnou přes celý víkend. Dlužno podotknout, že debutující režisér Justin Kerrigan (sám si napsal i scénář) není od svých hrdinů věkově příliš vzdálen, takže lze odhadovat, že leccos zná z vlastní zkušenosti. Že může zprostředkovat nejen přesnou podobu mnohdy velice problematických zábav, ale také jejích kořenů, že se dotkne motivací, které roztáčejí spirálu mnohdy sebezničujícího chování.

Sociální složené náhodné party je pestré, různou měrou však prozrazuje vykolejenost - nalezneme chorobného žárlivce i prodavače drog. Jeden z hrdinů prodává v obchodě s textilem, další marně sní o přijetí na školu. Všichni se snaží z reálných problémů utéci do světa temných vizí, kde je dovoleno vše, kde si lze odreagovat každodenní frustraci. Je však zajímavé, že vyprávění postrádá skutečně záporného hrdinu: všechny lze vlastně považovat za kladné či dokonce obdivuhodné figury, které odmítají spoutání konvencemi.

Příběh postrádá pevnější dějový obrys, skládá se z množství více či méně výstředních epizod, které upoutávají vypravěčským anarchismem a jejich společným jmenovatelem se stává intenzivní "odvaz". Režisér uplatňuje různé způsoby stylizace, jednotliví protagonisté jakoby vystupují z příběhu, aby jej komentovali či dokonce oslovili diváka svými postřehy, procházejí vlastními představami, nechávají se jimi unášet. Keerigan chce postihnout právě onen strhující pocit uvolnění, připomínající plavbu po rozbouřené řece. Drogy se pak stávají bohulibým prostředkem k dosažení takového pocitu.

Středa 25. 9. 2002 PRIMA - 22.25 hodin

Režie Barry Levinson. Hrají Dustin Hoffman, Tom Cruise, Valeria Golinová, Gerald R. Molen, Jack Murdock, Michael D. Roberts, Ralph Seymour, Lucinda Jenneyová a další.

Když žijící polský klasik Andrzej Wajda přistoupil k filmovému přepisu slavného díla Adama Mickiewicze Pan Tadeáš, rozhodl se co nejvěrněji ponechat jak syžetový rámec tohoto básnického eposu, tak v doslovném znění převzít jeho veršovou podobu. Přineslo to nesmírně zatížení v dialogické rovině a zejména v monologických úvahách, zvláště pak v obšírném líčení přímo nezobrazených událostí či v komentářích k nim, přisouzených samotnému básníkovi.

Mimořádný ohlas nejen v Polsku, jakého dosáhl nejen Pan Tadeáš, ale i další historické velkofilmy podle románových předloh (Ohněm a mečem, Předjaří aj.) dokládá nesmírnou oblibu národní klasické literatury, ale také historických obrazů, jejichž výrazný nacionalismus prezentovaný v duchu romantismu, zdůrazněné utrpení jako národní osud a současně kýčovité milostné zápletky jako by stále konvenovaly současnému publiku. I v Čechách můžeme vypozorovat podobnou tendenci - viz neočekávaný úspěch Kytice, koncipované však přece jen odlišněji.

Pan Tadeáš zvýrazňuje étos boje za svobodu. Proklamuje nutnost aktivního vystoupení proti ruské okupaci, nelze pasivně čekat na jakési rozhodnutí zvenčí, samostatnost si musí každý národ zasloužit. Současně však vyzývá k překonání vnitřních rozbrojů a osobních nepřátelství (chystaná svatba snoubenců ze znepřátelených rodin, pana Tadeáše a Zošky, má toto překlenout), společný postup Poláků i Litevců proti společnému nepříteli pak odkazuje na dávné soustátí, kdysi znamenající sílu i moc.

Wajda svůj film koncipoval jako výpravnou podívanou, v níž nechybějí pohledy na nedozírné vojenské jednotky, ale současně začlenil i poněkud bizarní hradní zříceninu, která se v nočních sceneriích stává majestátním prostorem, kde se konají slavnosti a hostiny. Péči o vizuální stránku však shledávám natolik vyumělkovanou, že všechny ty přírodní exteriéry, po nichž se převaluje mlha či jimiž probleskují sluneční paprsky, mají blíže spíše ke kýčovitým kalendářovým záběrům. Kilarova hudba se snaží evokovat dobový "střední proud", je melodická a úhledná ve zklidněných pasážích i pochodových rytmech. Povšimneme si i častých odkazů na národní popěvek Jeszcze Polska nie zginiela...

Hned pod válce, ještě jako mladík, zaujal rolemi Prométhea a Cyrana na scéně Divadla E. F. Buriana, Macbetha na Vinohradech a Othela v Národním divadle, kde se už představil i jako osobitý režisér. Na prknech, která znamenají svět, stál však už předtím. Mezi lety 1940 a 41 působil u Nádherovy divadelní společnosti, další sezónu v jihlavském Horáckém divadle a poté na kladenské scéně a v pražském Nezávislém divadle. Dodnes se pak vzpomíná na jeho působení v čele činohry Národního divadla (1956-1961). Inscenace Srpnová neděle, Racek, Majitelé klíčů a samozřejmě Romeo a Julie s Janem Třískou a Marií Tomášovou (mimochodem Krejčovou manželkou) přispěly k zásadní proměně naší první scény. Následovala slavná, byť krátká éra Divadla Za branou a neslavná, zato velmi dlouhá doba normalizace, která Krejčovi znemožnila působení na domácích scénách. V té době však už jeho jméno budilo zasloužený respekt i za hranicemi, a tak se přední zahraniční osobnosti zasloužily o to, aby mohl v tvůrčí práci pokračovat na evropských scénách. A Krejča tak činil - režíroval ve Francii, Velké Británii, Spolkové republice, Belgii, Švédsku. A pak přišel listopad 1989. V následujícím roce stojí Otomar Krejča u zrodu Divadla Za branou II. Ovšem divadlo opět nemá dlouhého trvání. "Dvojka" končí rozhodnutím ministerstva kultury v roce 1994. Krejča pak režíruje především v Národním divadle. A pak je tu i jeho nezapomenutelná rozhlasová kreace Minettiho v Bernhardově Portrétu umělce jako starého muže.

Hrál v dramatech (zprvu to byly negativní typy ve filmech jako Lidé bez křídel, Nadlidé, Kariéra, Krakatit, v dětském příběhu Zelená knížka se blýskl jako hamižný obchodník, vyzkoušel si zlepšovatele v budovatelské agitce Pětistovka), avšak prokázal i mimořádný komediální talent. Své nacisty dokázal ztvárnit v takovém zlehčení, aniž zamlčoval jejich nebezpečnost. V okupační komedii Nikdo nic neví jej dva tramvajíci vozili omráčeného v dětském kočárku, v loutkovém snímku Vzpoura hraček, asi nejpověstnějším z Linkersových filmů, se proti arogantnímu útočníkovi dokonce postavili i dřevění panáčkové.

Linkers nikdy neztratil svou pověstnou vitalitu. Čerstvý devadesátník stále řídí auto, což provází povzdechem, že mu nic jiného nezbývá, když jeho sedmdesátiletý syn se obává sednout za volant...

Odvykli jsme si pomyšlení na velkou vodu; proto mnozí ohrožení odmítali opuštět své domovy, dokonce se chovali neurvale a vyhrožovali násilím. Viděl jsem, jak chlapi v jedné jihočeské vsi lhostejně seděli s lahví vodky v ruce na zídce mostu a tupě hleděli na zvyšující se hladinu. Nic nestěhovali, nic nezachraňovali, ani zvířata, která měli ve chlévech - na nabídku ustájení na výše položených místech reagovali mávnutím ruky. Voda přece jen neškodně probublá kolem, tvrdili.

A pak živel začal ničit. Celé domy i se střechou bezmála končily pod kalnou hladinou, začaly se hroutit první stavby. Hrůzu z prvních otřásajících zpravodajství začala poznenáhlu nahrazovat otupělost - ty záběry se podobaly jako vejce vejci, opakovaly stále totéž, jen ve sledu nekonečných variací. I šok prožívaný postiženými nešťastníky přestal být přenosný, stal se jakousi vzdálenou atrakcí. A obrazovka přestala stačit. Vedle obětavých záchranářů, profesionálních i dobrovolných, se vyrojili povodňoví turisté, zvědavci okouzlení obrazem zkázy, který mohli spatřit na vlastní oči - a zaznamenat svými fotoaparáty či kamerami. Sami ukryti v bezpečné vzdálenosti nejspíš prožívali podobné vzrušení, ono šimrání v podbřišku, jaké cítí třeba diváci při brutálním boxerském utkání či při pohledu na corridu.

Česká televize během srpnových povodní vysílala nepřetržité zpravodajství ze všech postižených oblastí, navíc od prvních hodin katastrofy, ale i ve dnech následných natáčelo v zaplavených územích pro Českou televizi i několik dokumentaristů. Právě jejich postřehy a příběhy nabídne nedělní Večer na téma... Velká voda.

Komponovaný tematický cyklus otevře dokument Čekání na stoletou vodu, natočený před dvanácti roky. Uplynulo tehdy rovné století od velké povodně, která Prahu zasáhla v roce 1890, a film se k této přírodní pohromě nejen vrací, ale už tehdy předpovídá, jak by Praha dopadla, kdyby podobná voda přišla znovu. V připomínce nedávných událostí spatříme průhledy do nejvíce postižených oblastí, filmaři zachytili lidské odhodlání i různé bizarní perličky, třeba muže stojícího na prkně a unášeného od jednoho pražského mostu k druhému. Závěr večera bude patřit kolektivnímu dokumentu Má vlast, který bezprostředně po prvních kritických dnech sestavili v redakci publicistiky ČT z těch nejzajímavějších, nejvypjatějších i nejroztodivnějších záběrů, a který je emotivní výpovědí o prošlých dnech.