Opětovně se potvrzuje, že leckdy postačí jméno režiséra, aby byl obdivován film jinak spíše pominutelný. V současnosti nejvíce ceněný španělský režisér Pedro Almodóvar těží z výlučných zápletek i postav, situace rozehrává s nepochybným vypravěčským umem, rozpoznáme záchvěvy křehké hravosti, avšak takto konstruované příběhy leckdy postrádají jakýkoli smysl své existence. Platí to rovněž o filmu Mluv s ní. Vypráví o dvou protikladných mužích, kteří se nejprve setkali na divadelním představení, aby později proťala jejich osudy péče o blízké (v obou případech ženy), které se nacházejí v kómatu. Nelze skrývat, že taková zápletka je prostě bláznivá a bizarní, jakkoli je s vnější vážností pojednávaná jako něco zcela běžného.

Režisér svědomitě vylíčí, jak se obě politováníhodné události přihodily: budoucí tanečnici Alicii srazí auto, Lydii, která chtěla uspět v koridě, vážně zraní býk. O Alicii se stará ošetřovatel Benigno, platonicky zamilovaný soused, jemuž dívka naprosto učarovala. Svou další životní existenci vlastně podřídil jen jejím potřebám - omývá ji, promašťuje a masíruje kůži, předčítá. Marco se podobně začíná starat i o svou přítelkyni Lydii, dokonce se o postižené starají společně. Jenže záhy se vše počíná měnit...

Režisér se soustředí na postižení vyhrocených paradoxů, dokonce si oba muži svým způsobem předávají štafetu. V životě zotavující se Alicie se totiž objevuje stále okouzlující Marco, společně s dívčinou učitelkou tance (tu představuje jediná známější osobnost v celém filmu - Geraldine Chaplinová) zvažující, co a jak jí sdělí o minulosti. Vyprávění se rozkládá do jednotlivých epizod opatřených názvem i časovým určením (takže spatříme i retrospektivy osvětlující zejména Lydiinu minulost) a je postaveno hlavně na něžné a nesmělé Benigniově posedlosti - dozvíme se o jeho sexuálních zábranách a uzavřenosti. Občas probleskují ironické promluvy, třeba v okamžiku, kdy Benignio docela vážně říká, že bezvědomou dívku miluje, a dodá, že mnohé páry se snášejí hůře než oni. Herecké ztvárnění jednotlivých postav počítá s nezbytným psychologickým zázemím, povahy jednotlivých hrdinů se vyznačují přesnými obrysy, tlumeně načrtávanými touhami i odhodláním.

Všimneme si zájmu o staré filmy, hrdiny projevovaného, Almodóvar si dokonce vymyslel fiktivní dílko z němé éry, překvapující svou sexuální bizarností snad ještě více než vyprávěný příběh: v detailních záběrech se miniaturně zmenšený hrdina nejprve pohybuje po nahém těle své milenky, aby jí vzápětí vlezl do přirození jako do nějaké svatyně. Závislost na erotických karikaturách z 18. a 19. století - včetně scénografického řešení - je zde naprosto zřetelná. Tato vsuvka tak vytváří velice paradoxní doplněk k péči o bezvědomé pacientky.

Mluv s ní je dílo těžící z osvědčených klišé, která jsou obratně pozměňována, domýšlena, opatřována ironizujícím náhledem. Nic to ovšem nemění na výsledných rozpacích: navzdory výrazové "ušlechtilosti", důmyslně sestavovaným obrazovým kompozicím a plavným pohybům kamery převažuje křečovitost, marně zastírající nudu. Almodóvar pokračuje v linii svých posledních filmů a zkoumá nezvyklé lidské výlučnosti, aniž by ovšem dospěl dál než k potěše z "podivna".