Vaše hudba je velmi osobní. Při práci s NBE jste však byla jen jednou součástí určitého celku - vaše skladby doznaly značných úprav a vaše housle byly potlačeny dechovými nástroji. Nestrachovala jste zpočátku o svou hudbu?
Strach jsem neměla v žádném případě, vlastně ani pochybnosti jsem necítila. Je pravda, že když jsem po první zkoušce s orchestrem odcházela na hotel, říkala jsem si, že by ti hudebníci měli víc otevřít svůj tón, že by se do toho zkrátka měli víc opřít. Ale na dalších zkouškách jsem si ověřila, že se soubor nechá vést. Věřila jsem si, že když něco zahraju tak, jak já to cítím, oni to převezmou. A výraz se v naší hudbě nakonec opravdu objevil, navíc jako by umocněný. Baví mě, když zpívám otevřený tón a několik dechů hraje se mnou, pak můžete slyšet určité kmitočty, jakousi rezonanci, která lahodí a určitě působí i na posluchače. Já už s velkým orchestrem jednu podobnou zkušenost měla. Kdysi jsem na Pražském hradě zpívala Ódu na radost s orchestrem Hradní stráže. Tenkrát jsem odmítla mikrofon a za mnou stálo padesát dechařů v uniformách. To bylo velmi vzrušující. (smích)

Jak tedy? vypadá dramaturgie koncertů s NBE? Budete hrát i něco, co album Ples upírů neobsahuje?
Budeme hrát jak věci z desky, tak skladby, připravené speciálně pro toto turné. Jsou mezi nimi i další úpravy mých skladeb. Orchestr se obrátil k ještě starším věcem, než posledně, k úpravě si vybral třeba Boží dárek z mé úplně první malé desky nebo skladbu Psi, z šestnáct let starého alba s Pavlem Fajtem.

Jak vlastně s odstupem let vnímáte své starší kompozice?
Myslím si, že moje skladby léty zrají, jako by jejich vnitřní hlas chtěl být silnější, chtěl víc křičet. A v tom jim dechová sekce pomohla.

Na albu Ples upírů jsou i skladby, které jste napsala pro jiné interprety, přesněji pro cellistu Toma Coru nebo pro samotný soubor Nederlands Blazers Ensemble. V té souvislosti mě napadá, jak vlastně dopadla skladba, tedy smyčcový kvartet, kterou jste před pár lety napsala pro věhlasný Kronos Quartet?
Vůbec se neozvali. Já jsem člověk, který se v žádném případě nevnucuje, takže se to ani nesnažím rozkrývat. Ale skladba se už hraje, poprvé zazněla v Rudolfinu na Pražském jaru a Škampovo kvarteto ji hraje na svých koncertech jako přídavek. Vydána zatím není, ale mám ji pěkně nahranou. (smích)

Vy jste známa tím, že vaše tvorba je žánrově a stylově zcela neohraničitelná, stačí jen připomenout, jak se s zařazením vaší hudby pokaždé potýkají hudební publicisté. Jak byste vy sama přiblížila svou hudbu člověku, který ji nikdy neslyšel?
Je to určitý druh komunikace. Někteří lidé dokáží používat slova, já jsem schopna vyprávět o tom, co ve mně dříme, vyjádřit přetlak, který ve mně je, svou hudbou. Jsem typ muzikanta, který nepociťuje žádné hranice, říkám si, že buď má hudba co říci, nebo nemá. Proto jsem šťastná, že nejsem až tak omezena slovem.

V dětství jste chodila do baletu, zpívala, hrála na housle a účinkovala v divadle. Nakonec jste si ze všech těchto aktivit vybrala hudbu - bylo to snadné rozhodnutí?
Pro mě ano, já se třeba jako herečka nikdy necítila, i když to bylo několika lidem líto. Naštěstí jsem se pro muziku rozhodla ještě včas, někdy okolo dvaceti, kdy jsem ještě necítila nějaké existenční tlaky nebo rodičovské závazky.

Deset let jste strávila v renomovaném Divadle Husa na provázku - přitahuje vás dnes ještě něčím divadelní prostředí?
Ne, vůbec ne.

A co film? Máte-li příležitost, podíváte se dnes na takové Ružové sny nebo na filmovou verzi Balady pro banditu?
Já to moc nesleduju. Vím, že Ružové sny před časem zase dávali v televizi, ale to vím, jen proto, že mi někdo z vesnice říkal, jak mě večer viděl v televizi. Tak jsem mu řekla, že to asi zase dávali ten film pro pamětníky. Ale přiznám se, že jsem se nechala zlákat a pustila se do vytvoření takové menší, nepříliš podstatné role ve filmu Želary režiséra Ondřeje Trojana. Natáčení se trošku protáhlo, v létě jsme točili v krásném prostředí slovenských hor a pokračovat budeme zase v lednu a v únoru příštího roku, takže předpokládám, že film bude hotový někdy na jaře. Po dvaceti letech jsem se tedy zase vrátila k filmu.

Už jsme tu mluvili o vašem otci, ale zatím jsme se nezmínili o vaší sestře Idě Kelarové, dnes rovněž velmi ceněné umělkyni. Jak se vám líbí její tvorba, třeba její nová deska Staré slzy?
Díky tomu, že poslední alba nám vyšla u stejného vydavatelství, jsem Staré slzy dostala ještě teplé. Hned jsem Idě volala, jak moc se mi její deska líbí. Byla jsem hrozně ráda, že se dostala až k jazzovému zpívání, protože si myslím, že Ida je hlavně v tomto směru úžasná. Ona má samozřejmě svou cestu, které věří a já bych ji z ní rozhodně nechtěla svádět, ale ve chvílích, kdy na té nové desce improvizuje, je sama sebou. A to je síla.

A co vaše mladší sestra? Ta ke kumštu nesměřuje?
Moje milovaná Reginka je v poslední době mou největší oporou. Pomáhá mi s domečkem, s dětmi, což mi umožňuje, abych mohla v klidu cestovat a hrát - to je myslím strašně důležité. A co se kumštu týče, vždycky říkám, že na Reginu už moji rodiče neměli dost energie, že ji vyčerpali na mě a na Idu, i když i Reginka má cit pro umění, ale nikdy tu schopnost neprohlubovala. Pro mě je důležité, že si moc rozumíme, že mě podporuje to a žije tím, co dělám. Máme spolu krásný vztah.

Je o vás známo, že žijete poněkud v ústraní, v rodinném domku ve vesnici Lelekovice. Jaké jsou pro vás osobně výhody a nevýhody takového bydliště? Zachtělo se vám někdy žít a pracovat v centru dění, třeba v Brně nebo v Praze?
Tak to v žádném případě - možná hlavně proto, že jsem zatím žádnou nevýhodu života v Lelekovicích nepoznala. Snad bych jen i ve vsi víc dbala na to, aby se striktněji dodržoval noční klid. Protože já mám uši až na druhém konci dědiny. (smích)

V současné době vás asi zaměstnává především spolupráce s Nederlands Blazers Ensemble, ale co vaše kapela Čikori - chystáte nějaké koncerty?
Během prázdnin jsme se s Čikori několikrát sešli a zkoušeli. Od 2. října totiž máme dvacet koncertu v tahu. Takže až se vrátím z turné s NBE, přesedlám koně a vyjedu s Čikori. Budeme hrát v novém obsazení, trumpetista František Kučera už s námi není, nahradí ho vídeňský dechař Wolfgang Puschnik. Plus, příležitostně, Lelky.

Váš dívčí sbor Lelky je opravdový unikát. Je skutečně složen výhradně z dcer obyvatel vsi Lelekovice?
Částečně, některé holky jsou odjinud. Ale co se týče Lelek, objevil se problém - holky vyspěly, mění se jim hlasy, zažívají svá první rande. Myslím, že letos se rozhodne, jestli s nimi budu pracovat dál, nebo začnu zase od píky, s těmi nejmladšími.

Čas od času přijmete pozvání ke spolupráci na albech jiných interpretů, třeba Richarda Müllera, kapely Točkolotoč, jednu písničku jste nazpívala i na nové album bratrů Ebenových. Co je pro vás v tomto směru rozhodující: vztah k dotyčnému, momentální rozpoložení, kvalita písničky?
Je to všechno dohromady. Nejdřív zvažuju člověka jako takového, pak mě zajímá, o jakou muziku jde. Musím říct, že ve většině případů jsem měla štěstí, protože ty písničky byly většinou pěkné, zvláště ta poslední Markova se mi líbila moc. Přijímám ty nabídky ráda, můžu nahlédnout do úplně jiného světa a hledat si zas trošku jiný výraz. A protože jsem zjistila, že takových písniček jsem už nazpívala dost, jednoho dne jsem si je všechny shromáždila a koncem října by měla vyjít deska s pracovním názvem Bittová jako host. Bude to moje písničková deska.

Při výčtu vašich muzikantských aktivit bychom asi neměli opomenout vaše vystupování s DJ Javasem. Co vám dává taneční hudba, o níž se často tvrdí, že je pro velkou část mladších posluchačů tím, čím byl pro dnešní třicátníky a čtyřicátníky rock?
V mém případě jde o pud sebezáchovy. Jako rodič se člověk dívá na dnešní hudbu trošku jinak. Vzpomínám si na otce - když slyšel Schelingera, tak říkal, že ten člověk nemá hlas. Já se rozhodla, že se prostřednictvím DJ Javase pokusím takzvanou moderní hudbu pochopit. Druhou motivací bylo to, že mám strašně ráda tanec, který k takové muzice patří. Myslím si, že pokud má člověk snahu nalézt si k taneční muzice vztah, že začne i trošku rozlišovat, že taneční hudbu nebude mít jen za takové to tuc tuc - jak se této muzice občas zjednodušeně říká. Navíc jsem si vystupováním s DJ Javasem získala i ty nejmladší posluchače. Když za mnou po koncertě přijdou patnáctileté holky a s rozzáženýma očima mi vyprávěji, jak se jim to líbilo, tak mám dobrý pocit, že se mi snad daří stmelovat generace.

Prohlížel jsem si váš koncertní kalendář na rok 2003 - jsou tam turné po Švýcarsku, Francii, Belgii, USA. Kdo se o vás tak pečlivě manažersky stará?
Dodnes jsem se o sebe starala sama, ale už mě to trošku zmáhá. Kapelu Čikori jsem tudíž přenechala Romkovi Hanzlíkovi a turné s NBE má na starosti David Dittrich z agentury C.E.M.A. Ale je pravda, že pořadatelé, kteří chtějí můj sólový koncert, volají pořád rovnou mně. Ty sólové koncerty jsou dosud zásadní položkou mého koncertování, lidem to stále připadá nejoriginálnější.

Liší se nějak odezva na vaši hudbu v Americe a v Evropě, případně v jiných koutech světa?
Někde jsou lidé vnímavější, ale nelze to zevšeobecňovat. Vždycky se najde posluchač, který se liší od ostatních. Mám třeba obrovské zázemí v Belgii, tam si připadám jako v České republice - co se týče informovanosti publika, návštěvnosti. Tam také vznikají nové možnosti spolupráce s místními muzikanty. Také v Americe o mně vědí všechno, přestože nejsem ten typ člověka, který by byl otevřený vůči médiím, vždycky jen koukám, jak tam jsou lidé informovaní. Ale takhle to většinou funguje všude, přestože, jak říkám, nejsem člověk, který by se nabízel.

MILAN ŠEFL