Když jsem byl malý kluk, obdivoval jsem banky. Jejich budovy měly monumentální křivky, sklo na přepážkách se lesklo a všude byla spousta peněz. Když jsem po letech dostal první výběrovou kartu, téměř se zatajeným dechem jsem stepoval ve frontě u bankomatu a čekal, až se vysypou barevné papírky směnitelné za denní požitky.

První kuriózní zážitek s bankou jsem zažil až v roce 1998 po příjezdu do Belgie. Jelikož jsem měl na starosti zřízení celé pobočky Českého rozhlasu, vezl jsem s sebou poměrně velkou částku v amerických dolarech. Proč v dolarech? Před čtyřmi lety ještě nebylo žádné euro a banky v Česku mi nebyly schopny vystavit cestovní šeky v belgických francích. Když jsem si v Bruselu založil účet, chtěl jsem vyměnit dolary v šecích za franky a začít nakupovat. Mladá dáma si během transakce odskočila a já začal hromadu šeků podepisovat. Nikdy nezapomenu na její výraz v obličeji, když se vrátila do místnosti. "Pane, tolik peněz vám nemůžeme vyměnit. Musíme ověřit pravost šeků a také vaši totožnost. Bude to trvat nejméně týden," sdělila mi úřednice a já měnil barvy jako vystrašený chameleon. Jelikož jsem už podepsal několik faktur (včetně koupě auta), které jsem musel ještě týž den zaplatit, cítil jsem, jak mi selhává nervová soustava. Nakonec jsem za větší poplatek celou věc urychlil, ale ještě teď mě při vzpomínkách mrazí v zádech.

Veškeré mé dřívější zkušenosti s bankami však předčila ta poslední. Objevil jsem na internetu možnost koupit si překlad knihy od H. Kaldenbacha "Chovejte se správně: 99 tipů, jak jednat s Holanďany". Překlad zhotovil Aleš Vaněk žijící v Nizozemí a nabízel ho v elektronické podobě za velmi symbolickou částku 80 Kč. Rozhodl jsem se dílko zakoupit, protože dozvědět se o povaze Holanďanů od jednoho z nich není k zahození. Vaněk mi odepsal, ať zašlu příslušný obnos na jeho účet v Nizozemí. Jelikož nejsem škrt, zaokrouhlil jsem sumu na 3 eura (cca 90 KČ), což je cena, za kterou si koupím bochník chleba a jedno mléko. K mému úžasu jsem po uhrazení částky bankovním převodem zjistil, že knížečka mě nestála 3 eura a kousek, jak jsem doufal, nýbrž 19,72! Plných 16,72 eura byly bankovní poplatky. "Jedná se o platbu do zahraničí, to je vždycky dražší. Od jednoho eura do tisíce je stejný poplatek," snažil se mě rozveselit chlapík u počítače. Nu což, je to jako cena za novou knihu, mávl jsem nad tím nakonec rukou. Přijdu domů, otevřu mail, a tam zpráva od Vaňka. "Pane Fridrichu, měl jste říct hned, že jste zpravodaj Českého rozhlasu v Bruselu. Zasílám vám překlad knihy zadarmo. Rád poslouchám vaši stanici."

Musím přiznat, že mi spadla čelist až na podlahu. Velkorysost a pomocná ruka vedle bezostyšného dření kůže střadatelů. Není totiž ani tak šokující, že banka si účtuje horentní poplatek. Horší je, že Belgie a Nizozemí jsou v jedné měnové unii, v eurozóně, a bruselská pobočka mé banky od rotterdamské pana Vaňka od sebe leží tak daleko jako Praha a Jihlava. Znovu se mi potvrdilo, že pokud mezi lidi vložíte instituci, normální komunikace se zpomalí a prodraží. Banky tak pro mě ztratily kouzlo mého mládí, ačkoliv jejich paláce jsou ještě větší.