Jsme na prahu podzimu, a to je doba, kdy začínají přicházet ke slovu kabáty. Možná i vy máte nějaký, ke kterému máte zvláštní vztah. Člověk nemusí být zrovna fetišistou, aby se mu takový kabát stal něčím blízký. V naší paměti z dětství je tomu tak dokonce i se vzpomínkou na rodiče. Neprohádám, že jste na tom podobně jako já a že máte spojen se svým otcem nebo maminkou docela konkrétní obraz některého z jejich kabátů.

S tímto oděvem souvisejí dokonce i tak zajímavé skutečnosti, jako je tajemství herečky Julie Robertsové. Ta dlouho odmítala prozradit, jak to dělá, když se potřebuje při natáčení spolehlivě rozplakat. Až ve věku svých 34 let šla s pravdou ven. Uvedla, že jí stačí, aby si vzpomněla na to, jak jí v mládí ukradli její kabát. A už se jí před kamerou spolehlivě řinou slzy. Byl to hnědý semišák. Mladinká Julia si na něj tehdy doma v Georgii několik měsíců šetřila. Když se konečně dočkala, tak po dvou dnech jim vykradli dům. Včetně jejího vysněného kabátu.

Když takhle oplakává slavná herečka bývalý kabát, který vlastnila pouhé dva dny, nedokážu ani domyslet, jak těžce by snášel případné odcizení svého kabátu princ Charles. Ten nosí svůj oblíbený tvídový plášť už o poznání déle než dva dny. Letos uplynulo přesně patnáct let od doby, kdy si jej oblékl poprvé! Jisté je, že jmenovaného aristokrata nelze podezřívat z převlékání kabátů. Už po více než čtvrtinu svého života se v něm objevuje při nejrůznějších příležitostech. Spolehlivě to zaznamenali a zaznamenávají fotografové britských novin.

Kdyby princ Charles nebyl princem, mohli bychom si patnáct let existence jeho kabátu vysvětlovat potřebou šetrnosti. Skutečnost je jiná: zvykl si na něj a mají se vzájemně rádi. Navíc anglická pánská móda je proslulá tím, že se nijak výrazně nemění. Dotyčný aristokratův kabát nevyšel z módy. Je možné, že typ jeho tvídového kabátu z čisté vlny vejde do názvosloví jako Charlesův.

Nebylo by to poprvé, kdy v britské ostrovní říši k něčemu podobnému došlo. Připomínám například kabát označovaný jako raglán. Byl v 19. století nazván po anglickém generálovi, který se jmenoval James Henry Somerset Raglan. Ano, jsou to Angličané, kdo světu nejednou pomohli do kabátu. Tamní kabátová kultura nevznikla náhodou. Jednak je tam podnebí, které si o kabáty přímo říká, a jednak na britských ostrovech patří ke staleté tradici chovatelství ovcí. Byla to také koloniální říše mající při ruce bavlnu - a k tomu všemu ještě přičtěme tamní zdatný a proslulý textilní průmysl.

K anglickým proslaveným látkám patří například manšestr, a tak se nelze divit, že i takový znalec Anglie jako vynikající publicista Karel Kyncl byl udiven, když v Manchesteru zjistil, že tam té látce neříkají manšestr, nýbrž corduroy. Právě to ho přimělo k napsání rozhlasové vyprávěnky, jejíž název se pak stal i titulem jedné z jeho fejetonových sbírek pojmenované V Manchesteru nemají manšestr. V roce 1995 jsem tu knížku dostal od pana Kyncla s milým věnováním a mám ji rád jako princ Charles svůj kabát.

Už dávno předtím, než tento princ přišel na svět, byla Anglie kabátovou velmocí. Z tamních břehů připlul v 18. století na evropský kontinent také kabát zvaný redingot. Ujal se jako univerzální vycházkový plášť, ale původně sloužil jako jezdecký oděv. Odtud název redingot, a to převtělením z anglického slova označujícího jezdecký kabátec - tedy ridingcoat.

Z ostrovní říše nepochází jen zmíněný název svršku vyvolávající milou představu jezdeckého sportu. Za pozornost stojí i výraz trenchcoat, přejatý také mnoha zeměmi - a to v podobě trenčkot. Výraz trench znamená v angličtině zákopy. Věhlas těchto nepromokavých kabátů do špatného počasí byl dán oblečením anglických vojáků z časů 1. světové války.

Z toho všeho vyplývá, že Velká Británie je zemí se zvláštním nadáním pro pánské kabáty. Kdyby se toto království nejmenovalo tak, jak se jmenuje, mohlo by podobně jako Drdova pohádka nést název Dalskabáty. České země totiž ve středověku také přispěly svým skromným dílem k rodokmenu anglické kabátové módy. Když se v roce 1382 vdala princezna Anna na anglický dvůr, přešly tam s ní nejen takzvané české kukly (nákladné roušky zakrývající hlavu vdaných žen), ale žádané tam byly i české mužské vatované kabáty, které se šily v Praze.

Ale vraťme se do 20. století a sledujeme dále linii anglických kabátů s vojenským využitím. Po trenčkotu připomínám ještě další anglický kabát, tentokrát spojovaný s druhou světovou válkou. Mám na mysli kabát zvaný montgomerák, který proslavil britský polní maršál Bernard Law Montgomery, vikomt z Alameinu.

Montgomeráky stejně jako další už jmenované pláště našly svého času uplatnění i v šatníku našem, takže se sluší, abychom za to byli Angličanům vděčni.

Vrátím-li se zpět k americké herečce Julii Robertsové, nevylučuji, že její hluboká citová vázanost k tomu kabátu, který jí byl tehdy před lety odcizen, byla dána i tím, že její předkové pocházeli právě z Anglie. Tedy z pozoruhodné země, v níž jsem měl možnost dvakrát pobývat. Bylo to sice jen krátce, ale dost dlouho na to, abych si všiml, jak hezky a vznosně dokáží Angličané nosit své kabáty. Domnívám se, že tam nejspíš neznají úsloví "z ostudy kabát" - už proto ne, že anglické kabáty se povětšinou šijí z dobré látky, a nikoliv z ostudné.