U nás v Evropě je název pětadvacetidílného cyklu České televize. Má dvě přednosti: ukazuje, nakolik zákony v té které evropské zemi ovlivňují každodenní život různých sociálních či profesních skupin lidí, a zároveň přináší srovnání, jak si na tom ve sledovaných oblastech stojíme my v Česku. V každém díle jsou prezentovány tři státy, a to tak, aby rozdíly mezi nimi byly co největší. Na ploše čtrnáctiminutových reportáží se například dozvíme, jaké starosti mají vinaři v Portugalsku, Francii a Rakousku či jak si žijí nezaměstnaní v Dánsku, Irsku a Německu. Vzniká tak současně obecnější obrázek o životní úrovni v evropské patnáctce. Pohled do každodenního života "obyčejných lidí" v Evropské unii je o to poutavější, že se jeho režie ujali zkušení dokumentaristé a na přípravě natáčení spolupracovala řada českých krajanů žijících dlouhodobě ve státech EU.

První část cyklu je věnována velmi citlivé otázce homosexuality. Postoj evropských států k homosexualitě je rozdílný, a cyklus tak názorně přibližuje kulturní rozdíly, které ho formují. Legalizaci soužití partnerů stejného pohlaví nicméně přijala už více než polovina států EU; první to v roce 1989 udělalo Dánsko, po něm například Švédsko či Nizozemí. Pro Evropskou unii neexistuje v tomto směru jednotící směrnice, je pouze evropská norma o zákazu diskriminace homosexuálů v práci. Otázku sňatků tedy řeší každá země sama: nejliberálnější Nizozemí dokonce umožňuje plnohodnotnou adopci dítěte (od dubna 2001), v jiných státech, například Řecku, se partneři nemohou ani registrovat na úřadě.

V České republice se o zákonu o partnerském soužití osob stejného pohlaví hlasovalo ve sněmovně už třikrát, naposledy v říjnu 2001, kdy byl opět těsnou většinou zamítnut. Naši zákonodárci tak opakovaně (stejně jako katolická církev, která organizovala skandální a ostudnou podpisovou akci) ukázali, kolik je v nich nepochopení a snad i nenávisti. Jen kdyby se měla zmíněná norma týkat jich samých, to by asi bylo jiné; Gay iniciativa v ČR nicméně svůj boj zatím nevzdala. Držme jí, stejně jako všem homosexuálům, palce. Snad jednou budeme mít moudré poslance.

Úterý 8. 10. 2002 PRIMA - 19.55 hodin

Selina už nemá rodiče, po smrti babičky zdědila velké jmění a má před svatbou s právníkem Rodneym, který jí přinese knížku o San Antoniu, ostrově, kde chtějí trávit líbánky. Na obálce knihy je fotografie spisovatele George Dayera, který je velice podobný Selininu otci. Ten se prý před lety právě u tohoto ostrova utopil. Selina se okamžitě rozhodne na ostrov letět a domnělého otce vyhledat. Po příletu zjistí, že jí omylem poslali zavazadlo do Madridu, a navíc je okradena o všechny peníze. Vydá se tedy za Georgem bez prostředků, ale zjistí, že George, který je jen o šestnáct let starší než ona, jejím otcem být nemůže. Selina se chce vrátit do Anglie, ale...

Režie Rolf von Sydow. Hrají Inka Victoria Groetschelová, Stephan Schwartz, Andrea L´Arrongeová, Michele Oliveriová, Marcela Mussová, Hildegard Metznerová a další.

Středa 9. 10. 2002 ČT 2 - 20.00 hodin

Vizuální pojednání filmu plně respektuje tento záměr. Ústřední rovinou je zprvu konfliktní setkání ovdovělé ženy s matkou, stárnoucí razantní dámou sužovanou tělesnou slabostí, ale přesto rozhodnutou předstírat plnou vitalitu. Současně s touto linií se rozvíjejí další pomocné motivy, počínaje dvojicí dvou škorpících se stařenek, které smysl svého života nacházejí v objíždění cizích pohřbů, až k dvojici chlapců, kteří se toulají po pobřeží, protože marně čekali na příjezd školního autobusu. Humorně nadsazené pojednání se týká především kluků, kteří mudrují o nalezeném kondomu, nesestouplých varlatech i velikosti penisu. Jejich zpola dětské, zpola dospělé nářky (stěžují si třeba na krajní vytíženost, která neponechává prakticky žádný volný čas) jsou výtečně napsány a s mimořádným citem pro vedení dětských herců i zahrány.

Největší tíha ovšem leží na ústředních protagonistech - Emmě Thompsonové jako ženě, která svůj odchod ze slunné Austrálie do mrazivého Skotska i ztrátu milovaného manžela prožívá v depresích, nečinnosti a podrážděnosti. Ale ještě výraznější je výkon její skutečné matky Phillidy Lawové, která složitou roli zvládla na výtečnou - předkládá směs naléhavosti, vydírání i rodičovského komandování, které odmítá brát na vědomí, že dcera již dávno není malou holčičkou, ale člověkem plně odpovědným za svůj život.

V její prezentaci rozpoznáme hodně vyzrálého mistrovství v jemném odstínění jednotlivých výrazových poloh, od jakési dětinské umíněnosti a dotčenosti až k smířlivým postojům. Herečka hraje jak lámavým, vyčítavým hlasem, tak komisním držením těla, vyjadřujícím neochotu připustit si změnu rodičovské role. Všechny další motivy již nemají tuto závažnost ani v hloubce ponoru, ani v plasticitě hereckého ztvárnění - patrné je to zejména u mladé milenecké dvojice, která zůstává dosti toporná v jednoznačně vymezených mantinelech.

Vzájemné dohadování obou hrdinek je jednou laskavější (když si dcera zacpává uši, aby neslyšela matčiny výklady), jindy vede až k podrážděné odezvě. Ovšem ani tehdy nemá vztah mezi nimi rozměr hluboké nenávisti, s jakou třeba operuje Bergman v Podzimní sonátě. Je pro ně daleko snazší nalézt cestu k sobě. Když vyčerpaná matka, furiantsky pokračující v chůzi a odmítající jakoukoli podporu, upadne a zraní si koleno, když vyčerpána usedá na lavičku, aby si odpočala, když dokonce musí zápolit se zřejmě srdeční slabostí, dcera ji starostlivě sleduje a přes hašteření jí nakonec podává pomocnou ruku.

I když se jedná o realizačně zvládnutý snímek, nelze přehlédnout, že přinášený pohled na zvolenou problematiku - a zvláště rozpory mezi matkou a její dávno již dospělou dcerou - je už zásluhou předlohy mělký, inklinuje k zejména verbálním efektům, které prozrazují umělou konstrukci, která není dána logikou zápletky (zejména v ožehavých rozmluvách mezi chlapci - ostatně podivnou samoúčelností zůstává i odchod jednoho z chlapců na zamlžené a zledovatělé moře jako symbolu odcházení k metám, o nichž se dosud nanejvýš jen snilo).

V 60. letech se u nás i ve světě začaly objevovat problémy při potápění ve vysokohorských jezerech, způsobené velkou nadmořskou výškou. Potápěči ostravské HBZ se rozhodli prověřit nové dekompresní tabulky a vyzkoušet si je v praxi pod hladinou největšího tatranského plesa. Při jednom z ponorů došlo k tragédii, když se utopil jeden z potápěčů a jeho tělo se ztratilo v hluboké vodě. Celá tragédie byla ještě umocněna smrtí dalšího potápěče, který topícímu se kamarádovi šel na pomoc. Jaký byl průběh celé nešťastné výpravy?

Lépe uspěl s muzikálem Dáma na kolejích, který natočil nedlouho po Starcích. Opět spolupracoval s dramatikem Vratislavem Blažkem, jenž napsal i písničky, do titulní role obsadil Jiřinu Bohdalovou, mimořádně populární tehdy jako nyní. Její temperamentní výkon herecký i pěvecký (pěvecké nadání častokrát osvědčovala i v televizi) zásadním způsobem ovlivnil vervní vypravěčství celého příběhu, který se sice od Starců zásadně lišil, ale přejímal princip snění, slastných představ jako výchozího dramatického bodu. Zatímco ve Starcích splétali vizi své šťastné budoucnosti dva mladičtí milenci, nyní přemýšlí naštvaná tramvajačka Marie, která spatřila svého muže v choulostivém postoji s jinou, co si nadále počne. Má z pomstychtivosti rozházet všechny společně našetřené peníze? O svých pocitech a úvahách si razantně prozpěvuje, nechybí ani sbor laskavě oponující jejím rozhodnutím, dočkáme se i tanečků, dokreslujících snovou stylizaci.

Svým způsobem lze Dámu na kolejích vnímat jako první pokus o feministický postoj, jakkoli nesmělý a neodvažující se dál než právě k onomu snění. Paní Marie sice rozpoutá divoký mumraj zmatků, když dá volný průchod své pomstychtivosti, jenže mezi představou a skutečností bývá velký rozdíl. Rychman obsadil po bok Bohdalové Radka Brzobohatého, s nímž se v konfliktní dvojici sešla ještě několikrát - v pamětihodném politickém dramatu Ucho i ve "vacátkovské" detektivce Pěnička a Paraplíčko.

Dobový ohlas film označil za lidovou revui, která kolísá mezi novátorským pojetím a naplněním dávných žánrových klišé. Přesná je charakteristika, že film stojí na suverénně zvládnutých scénách, že je sledem vybraných jednotlivostí. Přestože Dáma na kolejích stále setrvává ve stínu Starců na chmelu, můžeme ji považovat za dobrou ukázku muzikálové tvorby 60. let v celoevropském kontextu.

Sobota 12. 10. 2002 NOVA - 12.30 hodin

Tento film vznikl v období, kdy se požadovala "konstruktivní satira", takže sice již absentují zlotřilí záškodníci, ale dočkáme se půtek dobrého s ještě lepším. Z hlavní, na první pohled snad poněkud nonkonformní hrdinky se vyklube obětavá zootechnička, která využije dočasné nepřítomnosti předsedy družstva (Brodský), aby vesnici zvelebila k nepoznání. Jenže vztahovačný předseda všechny tyto změny vnímá spíše odmítavě, naštván, že se někdo odvážil rušit zaběhnuté pořádky. A samozřejmě z toho povstane spousta zmatků a nedorozumění, než se všechny potíže a rozpory urovnají.

Oproti filmu Kam čert nemůže, který strhával svým bezprostředním humorem, jen jakoby náhodně a nezávazně zakotveným v dobových společenských kulisách, zde se setkáváme s nově oživlou agitkou. Téměř doslovný převod hesla "Každý na místo, jemuž nejlépe rozumí" však mnoho veselí nepřinese, zábava totiž místy vázne a těžkopádní, obraz vesnice je spíše papundeklový. I pozice Sovákova přičinlivého účetního se mění v pouhé přihrávání, rovnocenná dvojice již nevznikla. Jaroslav Boček, přední filmový kritik 60. let, tehdy k filmu napsal: "Jasnost a nepředvídavost pokládá Stendhal za dvě základní podmínky komična. Je třeba, aby komično bylo jasně podáno. Musíme zřetelně a naráz uvidět vlastní převahu nad svým protějškem. Když domýšlíme jeho úvahu, nalezneme jednu ze základních zábran smíchu: nepřesnost, nejasnost, lavírování v podání komických postav i situací."