Povídkový film 11'9''01 - 11. září, jehož autoři pracovali, jak zdůrazňují úvodní titulky, v naprosté tvůrčí svobodě, si všímá, jak hrůzu loňského teroristického útoku na newyorské obchodní centrum vnímali lidé doslova po celém světě. K zadanénu tématu se vyslovilo celkem jedenáct režisérů, z nichž každý se musel vtěsnat do prostoru - jak oznamuje již název filmu - jedenácti minut, devíti vteřin a ještě jednoho okénka navíc. Protože projekt vznikal ve francouzsko-anglické koprodukci, nesetkáme se s hrdinskými ódami, převažuje spíše komorní ladění, kdy teroristický útok sledujeme často jen jako obrazovou nebo zvukovou kulisu.

Převažují konfrontace s intenzivněji vnímanými událostmi místního charakteru, ale postupně přecházející ve vyjádření solidarity. Samira Makhmalbafová ukazuje, jak íránské školáky ze všeho nejvíc zajímá studna, do níž spadli dva lidé, a učitelka obtížně vysvětluje, co se v Americe stalo. Podle Danise Tanoviče stále traumatizující utrpení žen ze Srebrenice zprvu převyšuje soucit se vzdálenou katastrofou. Stejně prožívá izraelská reportérka tamější pumový výbuch, jemuž je sama přítomna. Anglický režisér Ken Loach vznáší obvinění: chilský emigrant srovnává newyorskou tragédii s krvavým, Američany iniciovaným pučem v jeho vlasti, který se odehrál ve stejný den roku 1973. (A za tuto epizodu získal na benátském festivalu cenu za nejlepší krátký film!) Egyptský filmař Jusuf Šahín se ve fiktivní rozmluvě s padlým americkým vojákem zamýšlí nad oběťmi výbojné americké politiky. Loach i Šahín glosují, nakolik si postižená velmoc takovou pohromu vlastně vykoledovala sama svou arogancí a snahou hrát úlohu jakéhosi světového četníka, který může beztrestně kdekoli zasahovat.

Několik příběhů se odehrává přímo v New Yorku, ale liší se měrou, v jaké jsou ovlivněny lidské životy: třeba Sean Penn vypráví o starci (vynikající Ernst Borgnine), jehož mysl ovládají jen vzpomínky na zemřelou ženu a vadnoucí květiny, které měla ráda. Takže ani proud jasného světla, uvolněný zhroucením obou zasažených mrakodrapů, který znenadání zalije jeho setmělý, ošuntělý příbytek, v něm neprobudí vědomí tragické reality. Mira Nairová zobrazuje vzedmutí nenávisti, valící se na muslimské obyvatelstvo. I prostá věřící žena musí čelit podezření, že její nezvěstný syn mohl mít něco společného s teroristy, dokud se nevyjasní, že zahynul ve skutečnosti při záchranných pracích.

Rozdílné jsou i vypravěčské přístupy. Vedle víceméně konvenčních, byť subtilních a procítěných nárysů zaznamenáme vpravdě experimentální příspěvek (od Alejandra Iňarrity), přinášející při zatmělém obraze (jímž občas probleskne záběr muže padajícího z hořící věže) jen montáž nejrůznějších zvukových ohlasů, jaké teroristický úder provázely. V Japonsku se Šóhej Imamura soustředil na zdálivě zcela odtažitý příběh z válečné minulosti, kdy navrátivší se voják přijal doslova hadí identitu - a je had, který v závěru tohoto podobenství hlásá, že žádné svaté války neexistují. Idrissa Ouedraogo se v téměř anekdotickém, bohužel zbytečně didaktickém příběhu zaměřil na partu dětí, kteří v kterémsi africkém městě podezírají, oslněni vidinou úžasné odměny, jednoho muže, že je to Usáma bin Ládin. Muž sice nakonec odletí, jenže zdánlivě absurdní příhoda postrádá jakékoli rozuzlení. Nebyl to nakonec skutečně on?

Asi nejsilněji mě oslovil příspěvek izraelského režiséra Ámose Gitaie. V nepředstíraně reportážním stylu postihl vypětí záchranářů, policistů i nervující se televizní zpravodajku, jejich kroky se dočasně protly na městské promenádě, kde vyletěla do povětří zaparkovaná auta. Režisér snad bez jediného střihu nechává i kameru doslova pulzovat v rytmu nenadálé události, nechává před ní defilovat jednotlivé protagonisty, vzdalující se z centra dění a zase se do něho vracející, až se chvílemi zdá, jako bychom se dívali objektivem reportérčina přístroje. Gitai mistrně postihuje všudypřítomné vzrušení (včetně fotících zvědavců), rázné pokyny záchranářů a policie se mísí s neústupným kroužením a vyptáváním navztekané televizní novinářky, která odmítá pochopit, že vypadla z přímého přenosu, neboť "v Americe se něco strašného přihodilo".