Splnil odchod z Prahy na jevanskou chatu vaše očekávání?
Jak člověk stárne a opouští zaměstnání, neočekává už toho od života moc. Já navíc spíš tíhnu k černému vidění a očekávám od života ty horší alternativy, takže setkání s realitou je pak pro mě spíš potěšením. Fakt, jestli se člověku život líbí nebo nelíbí, si vlastně nese s sebou ve výbavě od malička. Ty vnější vlivy - jestli zrovna dělá atraktivní povolání, nebo jako penzista pracuje na zahrádce, žije s někým nebo je sám, jsou už jen taková dílčí setkávání s tíhou života. Chvilky radosti nebo smutku jsou v životě rozprostřeny tak, jak mu bylo určeno od sudiček. Takže musím říct, že jsem víceméně spokojený.

První měsíce ale musely přece jen být náročné na odvykání si městskému životu, ne?
Pokud jde o sebeobsluhu, jsem soběstačný. Umím být hospodář nebo spíš hospodyně ve své domácnosti. Spíš to, že člověk opustí tak extrovertní povolání, jakým filmařina je, a vrhne se do samoty se sebou samým, může být náročné. Najednou od sebe nemůže utíkat tak jako dřív - tím, že se ponoří do práce, najednou zůstane se sebou sám. A musí se s tím smířit

Vy jste ale určitě nezůstal v nečinnosti, přinejmenším píšete.
Ano, něco dělat je v takové situaci nutnost. Musíte si vytvořit určitý řád, naplnit dny záchrannou činorodostí. Já vstávám každý den v šest hodin, pak si zacvičím, dopoledne trochu takříkajíc intelektuálně pracuju, totéž odpoledne, dělám něco na zahradě a tak. Prostě mít diář plnej.

Přátelíte se s některými místními lidmi?
Já jsem bohužel svou letorou dost jezevec, zalezlej v noře, nikam nechodím, natož do hospody, na oficiální slavnosti a tak, s lidmi do styku moc nepřijdu. Čili - filmařina tuhle moji introvertnost otáčela naruby, nutila mě naopak chodit do společnosti, potkávat lidi a komunikovat s nimi, vylézat na pódium a diskutovat o svých filmech. Tady na samotě jsem spíš zalezlej a je ze mě jakýsi mudrlant nebo, chcete-li, filozofující venkovan. Takže pro místní nejsem asi zákonitě nijak zajímavý partner, a to přesto, že je vídám rád a rád se s nimi pozdravím a popovídám si.

Neboli život na venkovské samotě zvládáte.
O venkovský život tolik nejde. Klíčové téma je konec aktivního věku. To, že se člověk rozhodne, že toho nechá, nebo toho musí nechat. Může to napovrch vypadat, že se tak připraví o všechny zdroje radosti a nezbývá mu než si hodit provaz. Ale tak to není. Jde o vyrovnávání se s prvními strastmi stáří, bolestmi, neduhy apod. O to, co zažívá spousta lidi v témže věku. A také o to, že už člověk není pro určitý okruh lidí - řekněme profesní nebo občanský - tak zajímavý.

Změnil jste se za těch šest let, co nežijete v Praze?
Člověk se mění už tím, že ho opouští pýcha mládí. Přestává být nesmrtelným, odchází fyziologická nadřazenost a dostaví se určitá pokora v přijímání reality - třeba faktu, že je mu tolik, kolik mu je. S touhle drsnou a jedinou životní jistotou - konečností a stárnutím - se musí smířit. Naštěstí pocity smutku a radosti se střídají, a tak to má být. V zásadě mohu říct, že mi život venku přinesl víc klidu a vnitřního usmíření.

A kamera vás někde v koutě ve skříni nesvrbí?
Když pekař nechá pečení housek, občas po ránu asi cítí vůni pečeného těsta a zasteskne se mu. Je to ale úděl všech, kteří mají "to štěstí", že se této fáze života dožijí. A ten, kdo své povolání měl hodně rád, to má trochu těžší.

Ani při nedávných povodních, jaké se každý rok nevidí, vám nevibrovala ruka?
Samozřejmě nutkání by bylo - vyběhnout a točit. Cítím i jiná různá témata. Ale zároveň si uvědomuji běh života: ve chvíli, kdy už takřka všechno umíte, točíte věci s lehkostí a neděláte chyby, zestárnete a odcházíte. A je řada na mladších, kteří přijdou a budou si to muset znova všechno osahat. To víte, že se mi po filmování zasteskne, snažím se ale vymýšlet si jiné aktivity, takže píšu - teď mi zrovna vyšla knížka - a taky bych se rád vrátil k fotografování. Na grafické škole jsem vystudoval fotografii, tak bych mohl něco časem vystavit nebo někomu udělat radost.

Co byste chtěl fotit?
Leccos, přírodu, lidi, život. Opustil bych ale už celuloidovou technologii, fotil bych digitálně. Tyhle nové postupy mě zajímají, stejně jako třeba práce s počítačem, na který jsem si taky musel zvykat. Beru to jako výbornou gymnastiku mozku - moci zkoušet a učit se to, čeho se člověk bojí a co ho zároveň provokuje. Pracovat na počítači s obrazem a textem, upravovat, přehazovat, zkracovat, korigovat svým způsobem připomíná filmovou práci. Nebo takový internet pro člověka, notabene chlapa na samotě - to je ohromná věc!

Také píšete sloupky - přispíval jste svého času do Mladé fronty dnes, teď vás čtou čtenáři Týdeníku Rozhlas. Myslíte při psaní na ty, pro které píšete?
Vždycky jsem to dělal. I když jsem točil filmy, i když teď píšu sloupky. Podvědomě se obracím na člověka, který by mohl být podobně naladěn jako já a moje mudrování by ho třeba mohlo potěšit.

Pořád vás něco napadá?
To je na tom právě to úžasný! Kdybych měl každý měsíc jen tak napsat sloupek, řeknu si zákonitě, že už nevím o čem. Ale ve chvíli, kdy máte nad sebou bič termínu, tak nemáte na vybranou. Prostě si sednete k počítači a něco musíte vymyslet.

A vždycky něco vymyslíte?
Připadá mi to jako zázrak - sednete si ke klávesnici s beznadějně prázdnou hlavou a po několika hodinách vstanete s hotovým textem. Jakkoli se zdá, že má člověk v hlavě vymeteno, nakonec z ní nějaká myšlenka vypadne.

Lidé vašeho věku mají celkem pochopitelně tendenci si život přece jen trochu omlazovat. Obklopujete se stále svými studenty nebo jinými mladými?
Samota je pěkná, pokud existuje nějaká - řekl bych - pyramida vztahů. Ať už přátelských, kolegiálních, pracovních, citových. Snáze býváte sám, když víte, že se můžete na někoho těšit, vést s někým třeba v duchu polemiku nebo si jen tak povídat pomocí mailu. Tohle když se vám zhroutí, je asi opravdu konec. Proto se práce se studenty FAMU stále (možná trochu sobecky) držím, protože mládí, které tam potkávám, mě nutí pružně reagovat. Přínosem by to mělo být i pro ně. Mezigenerační dialog by měl asi patřit k naší životosprávě.

Ale přece jen, potřeba alespoň duchovního dialogu, určitého něžného přátelství - i tu zavrhujete?
Touha po takovém dialogu může jít napříč všemi vztahy a generacemi. Mládí, stáří, muži, ženy, jedno jak. Vést zajímavý dialog o životě je velká rozkoš. Souhlasím s Milošem Formanem, když říká, že smyslem života je ho žít a povídat si o něm. Touhu mít vrbu, zpovědníka, svěřit se, popovídat si, má většina lidí dost silnou. V citově zabarveném dialogu mezi mužem a ženou se objevují sice nové podněty a barvy, led, na který vstupujete, může být ale slabý.

Taky jste se na něm někdy ocitl?
No comment. Obecně si ale myslím, že radost může přinášet stejně to, když se pokušením oddáte, jako i když se jim ubráníte. Myslím si, že by se člověk neměl nechat životem smýkat, ale vyčlenit energii na určitou korekci jeho běhu.

Působíte jako přísný racionalista, nikdy jste se nenechal pohltit emocemi?
Ale já jsem myslím dost emotivní člověk. Mé filmy byly často plné citovosti, až mi to bylo vyčítáno. Domnívám se jen, že mezi citem a rozumem musí být rovnováha. Ty všelijaké citové poryvy a vzněty vnímám, točil jsem o nich, žasnu nad nimi, dávají životu jiskru a dělají ho dramatickým. Když je jich ale příliš, tak by je měl člověk držet na uzdě. V tom jsem asi opravdu racionalista.

Nemáte teď, na začátku milénia, který poznamenala řada katastrof, ať už loňský útok na New York, nebo povodně v Evropě, pocit, že máme problém držet na uzdě celý náš svět?
Neřekl bych, svět se nemění. Přírodní katastrofy byly a budou, poměr zla a dobra v člověku se taky nemění. Jen se dnes díky médiím všechno dozvídáme hned a k tomu barevným naturalistickým obrazem a autentickým zvukem. A to nás psychicky deptá. Nikdy jsem neměl velké iluze o našem světě. Když jsem jako mladý filmař točil po válce o hrůzách války v koncentračních táborech a tam poslouchal projevy o tom, jak se lidstvo z těch hrůz poučí, tak jsem věděl, že tomu tak nebude. Hlavní lidskou vlastností je podle mého soudu nepoučitelnost. Dnes je možné, díky technickému pokroku, zamordovat víc lidí než v dobách minulých. V tom je asi rozdíl. Ta půlka v nás byla a bude vždycky černá. V ní se daří zlu a nenávisti. Je v nás ale i ta druhá, světlá polovina a v ní jsou zase všechny krásy světa. Já se při natáčení svých dokumentů snažil, aby se lidi pohybovali víc na těch bílých polích. Ale tu plochu černých jsem tím nijak nezmenšil, to vím.

Jak oslavíte svoje sedmdesátiny? Budete mít společnost, nebo budete tiše rozjímat v křesle na zahradě?
Nejsem žádný velký slavič. Ať tak, či onak, chtěl bych se jako známý skeptik pokusit dolovat z té své lepší, světlejší poloviny a působit na okolí pozitivním dojmem. Dokonce bych mohl mít i jiskru a vyzařovat, natruc své nátuře, i trochu toho šarmu. I kdybych to měl "nafilmovat", vždyť jsem se v tom celý život cvičil.

JANA PODSKALSKÁ