Velká voda, která letos v srpnu zalila Čechy, se v poslední čtvrtině prázdnin logicky stala hlavním tématem televizního zpravodajství a publicistiky. Obraz katastrofy nabízený obrazovkou přitom víceméně odpovídal roli, kterou jednotlivé televize plní: od atraktivního koktejlu akce a dojetí servírovaného Novou až po - překvapivě profesionálně zvládnutou - informativní věcnost služby v oněch dnech průběžně poskytované veřejnosti Českou televizí. Stejně logicky spolu s vodou opadl v následujících týdnech i zájem médií o "potopně". Právě několikatýdenní odstup však zároveň dává příležitost pominout aktuální atraktivitu okamžiku a pokusit se o komplexnější pohled na katastrofu. Takovým úplnějším ohlédnutím a zařazením do širších souvislostí sliboval být Večer na téma... Velká voda. Minulou neděli jej uvedl druhý program ČT.

Příslibem večera hodného diváckého pozoru byl úvodní dokument Čekání na velkou vodu, který při příležitosti stého výročí poslední velké pražské povodně natočil před dvanácti lety Martin Skyba. S vědomím skutečného průběhu letošních záplav v Praze působily dobové vize příštích dějů s mrazivou jasnozřivostí. Včetně závěrečného konstatování o chybějících praktických opatřeních. O poznání rozpačitěji působila následující první část studiové diskuse s názvem Proč přišla velká voda?

Ani pozvaným hostům (B. Moldan ad.), ani spolumoderátorovi Jiřímu Dědečkovi se nepodařilo "uzemnit" vizionářské monology Jána Zákopčaníka, vytrvale odvádějícího diskusi od tématu. Spíš dvojitou sebeexhibicí režiséra Miloše Zábranského a protagonisty Václava Klimeše než výpovědí o tom, "jak povodeň zasáhla historické město Český Krumlov", byl i Českokrumlovský orel. Samoúčelná efektní koketerie s iracionálnem, mechanicky prokládaná až reportážními vstupy postižených a prostřihy ze zkoušky jazzové mše, proměnila dokument téměř v blábol. Standardní publicistickou konfekcí, nijak nepřekračující zadání podtitulu "o práci meteorologů v ČT v průběhu katastrofy", předvedli následující Poslové zpráv z nebe Aleny Hynkové. Naopak ukázkou neprofesionality, která spolehlivě zlikvidovala originální nápad přiblížit osud obětí povodně na konkrétním případě Petra Marýska, který sjel na prkně Vltavu od Chuchle k Hlávkovu mostu, byla další položka večera s názvem Chvíle slávy. Podobných (a možná zajímavějších) amatérských videí, jaké natočil M. Řezníček, vzniklo patrně v srpnových dnech v Čechách přehršel. Připočteme-li k závěrečnému účtu tematického večera, že nic nového nepřinesla ani druhá, racionálnější část diskuse Co nám voda dala? a závěrečný sestřih zpravodajských záběrů na Smetanovu Mou vlast už obrazovka nedávno uvedla, nezbývá než konstatovat, že ambicióznímu tématu zůstala tentokrát Česká televize hodně dlužna.