V době kolem roku 1928 se objevily na českém trhu gramodesky značky E Rekord, které měly na své červenohnědé etiketě se zlatým tiskem dva stylizované blesky a zvýrazněné tiskací písmeno E. V té době byly v obchodech s gramodeskami k dostání jak ještě mechanicky nahrávané gramodesky, tak i snímky o mnohem vyšší kvalitě pořizované již elektricky - přítomnost onoho písmena E a blesků měla tedy nepochybně za účel zdůraznit skutečnost, že na gramodeskách s touto etiketou najde zákazník snímky pořízené již elektricky, tedy kvalitněji. Skutečností ovšem je, že šlo o další z řady dobových levných gramodesek vyráběných primitivní sendvičovou technologií, kdy šelaková vrstva se zvukovým záznamem byla lisována na středovou vrstvu papíru. Koncem dvacátých let tuto technologii používala v Evropě především firma Artiphon, právě jejíž matrice etiketa E Rekord používala.

Gramodesky této značky uvedl na trh německý podnikatel Hermann Maassen (historii jeho podnikání v oboru jsme nedávno na tomto místě podrobněji pojednali v profilu firmy Artiphon), vlastník gramofonové firmy Record, velké výrobny lisovací hmoty a továrny na gramofonové desky v Podmoklí-Obergrundu (tedy dnešním Horním Žlebu), kde se na zakázku lisovaly gramodesky z matric mateřské německé gramofonové firmy Hermanna Eisnera. Tento berlínský podnikatel - vydával celou řadu etiket, jeho hlavní značkou však byl právě zmíněný Artiphon - dával své nahrávky vcelku ochotně k dispozici pro lisování na dalších zakázkových etiketách odebíraných četnými velkoobchodníky po celé Evropě. Na druhé straně ovšem často používal dost nekorektní obchodní praktiky, když například nechal klidně na svých etiketách lisovat i snímky z původních matric cizích gramofonových firem (hlavně Homokord a Anker), které pouze opatřoval novými matričními čísly.

Podobně laxní přístup k dodržování zásad poctivého obchodu, dohod o autorských právech a později i Svazem čs. gramofonového průmyslu stanovených minimálních cen výrobků zvolil i Hermann Maassen, když se rozhodl v roce 1928 vystoupit ze stínu Hermanna Eisnera a zřídit si vlastní etiketu gramodesek E Rekord s repertoárem určeným pouze pro český trh. Jeho první gramodesky neměly objednací čísla a ve hmotě vedle etikety ještě byla čitelná datace vzniku snímku či výroby lisovacího nástroje. U pozdějších výlisků najdeme v těchto místech pouze údaj "Mech. Copyright" a příslušný rok vydání (1928?1932) - tedy stejné údaje jako na obdobných výliscích z matric firmy Artiphon.

I repertoár této nové značky se nijak nelišil od snímků vycházejících ve stejné době na "bratrských" etiketách (opět viz Artiphon). Z českých interpretů populární hudby měl na této značce naprosto dominantní postavení všudypřítomný tenorista Karel Hruška, dále se zde objevují také snímky Lva Uhlíře, Zoltána Emeryho, Bořka Rujana či pohasínající operetní hvězdy Boži Wronského. Kromě vydávání těchto již elektrickým způsobem pořizovaných nahrávek však značka E Rekord lisovala ještě i populární snímky z poloviny dvacátých let v podání například Karla Vohnického (Fabrička, Bílý rejtaři, Mysliveček). V různých kombinacích stran A a B na této značce vyšly také některé nahrávky trampského souboru Štraubova parta (Ještě míli, ještě chvíli, Na Hawaii, Dneska né) a dost překvapivě - i když neústrojně - tuto směs doplňovaly starší nahrávky kvalitních jazzových souborů přebírané původně firmou Artiphon z matric amerických firem Regal a Banner (Charleston Baby, Sorry for Me, Louisiana Lullaby), uváděné bohužel na etiketách gramodesek anonymně jen jako jazzové orchestry.

Gramodesky značky E Rekord přežily svého zakladatele Hermanna Maassena (zemřel koncem roku 1931) jen o několik měsíců. Sběratelé dnes na jejich etiketách často nacházejí oválnou přelepku "Partie" - v souvislosti s výraznými změnami v oblasti domácího gramofonového průmyslu (nástup českých značek Esta a Ultraphon, sloučení firem HMV a Columbia) a s definitivním přechodem na elektrické nahrávání se staly neprodejnými. Případný zájemce je mohl ve vybraných obchodech kupovat buď na váhu, či po pěti kusech ve vkusném albu za 32 Kč.

Jak jsme se již zmínili, představovaly dlouholeté ne právě nejčistší obchodní praktiky různých lisoven pánů Eisnera a Maassena sice negativní, avšak velice svůdný příklad i pro další podnikatele. Četné matrice firmy Artiphon se tak koncem dvacátých let rozhodli vydávat - bez jakýchkoliv prostředníků a na vlastních etiketách - dokonce i někteří z umělců, kteří je natáčeli. Jaroslav Zlonický (na snímcích pro Artiphon používal pseudonym Zoltán Emery, na značce Kristall se jmenoval Z. Palma, pro značku Esta nahrával jako J. Stiller) si v roce 1930 otevřel v Praze na Vinohradech na jméno své manželky Marie Zlonické obchod gramofony a gramodeskami, kde společně s dirigentem různých tanečních orchestrů a skladatelem Milošem Smatkem začal prodávat vlastní gramodesky s etiketou Melodycord. Zpočátku je pro něj lisovala Maassenova továrna v Horním Žlebu, později pak firma Esta.

Na gramodeskách této značky s červenou a modrofialovou etiketou se zlatým tiskem vycházely především písničky Miloše Smatka, případně jím aranžované skladby dalších populárních českých autorů - jako J. Voldána, F. A. Tichého či E. Ingriše. Zpěv pak zajišťoval hlavně Zoltán Emery, doprovodný orchestr pod názvem Melodycordjazzorchestr dirigoval Miloš Smatek. Tyto gramodesky se prodávaly za tehdy celkem běžnou cenu 22 Kč v různě "modernisticky" potištěných papírových obalech. Jmenujme jen několik typických titulů z katalogu této značky: Promiňte, slečno, Trojka, Jen tobě patří srdce mé, Za školou.

Nakonec ještě pár slov k dalšímu prodejnímu artiklu obchodu Marie Zlonické: byly jím gramodesky značky Cordy Electro-Record (nebo též Electrocord, což původně byla jedna ze značek lipské firmy Isiphone, zaniklé v roce 1927), které si Zlonický nechával na objednávku lisovat z matric německé firmy Kalliope. Pro český trh pochopitelně prosazoval na této značce opět především snímky své a orchestru dirigovaného Milošem Smatkem. Na nepatrně obměněné etiketě této značky, na níž medvídka vystřídal stylizovaný blesk, najdeme také nahrávky zpívané Jindrou Lázničkou za doprovodu orchestru dirigovaného Františkem Šmídem. Vzhledem ke skutečnosti, že firma Kalliope využívala pro nahrávání gramodesek služeb svého studiového orchestru pod řízením Sama Baskiniho, je možné, že snímky pro český trh nahrával právě tento německý orchestr pod řízením některého z právě přítomných českých kapelníků.

Většina českých snímků lisovaných na značce Cordy Electro-Record vyšla po roce 1930 znovu na etiketě firmy Esta, která - jak již víme - lisovala zpočátku své desky právě z matric německé firmy Kalliope.

GABRIEL GÖSSEL