Japonský režisér a též herec Takeši Kitano, jehož miniprofil nachystala Česká televize, se v mezinárodním měřítku nejvíce proslavil Ohňostrojem - zvítězil s ním na benátském filmovém festivalu. Kitano se zde představil jako všestranný umělec - napsal scénář, ujal se režie, zároveň vytvořil hlavní roli a ještě namaloval obrazy, tvořící důležitou součást vyprávění. Hrdinou vyprávění je policista Niši, jenž odchází ze služby poté, co byl těžce zraněn jeho parťák (na vozíčku se pak věnuje malování) a navíc mu zhoubnou chorobou onemocněla manželka. Půjčuje si peníze od yakuzy, mafiánské organizace, proti níž kdysi bojoval, ale není schopen splácet, a tak nejprve tvrdě zmlátí vymahače dluhu a poté dokonce vyloupí banku. Ocitá se na bezvýchodné křižovatce.

Kitano věrohodně postihuje, že Niši je tvrdý, nemluvný, do sebe uzavřený člověk, který neumí dát najevo soucit ani radost. Výmluvnými jsou okamžiky, kdy i ženu odmítá vzít za ruku, odmítá drobné něžnůstky, i když jeho žena nepochybuje, že ji hluboce miluje a je vděčna za každý okamžik, který s ním může strávit. Jejich společný výlet provází pohoda, společně se usmívají drobným nehodám a trapasům, i Niši se snaží přijímat věci, které by jej dříve zřejmě rozzlobily, s odzbrojujícím úsměvem. Z jejich výletu ostatně pochází i název, daný marnou snahou zapálit rachejtle.

Současně s Nišiho rovinou se prolíná počínání jeho někdejšího kolegy Hariby, jenž po jedné přestřelce ochrnul na spodní část těla. Žena i s dcerou je opustila, on v dlouhých chvílích bezmoci hledá aspoň částečnou seberealizaci v kreslení. Nejprve neuměle kreslí nejrůznější květy namísto hlavy u zvířat, podobajících se spíše grafickému symbolu, později přechází na techniku maleb složených z bezpočtu různobarevných teček, které vytvářejí požadované plochy i obrysy přírodních scenerií, třeba zasněžené krajiny.

Další součástí vyprávění jsou Nišiho retrospektivy, v nichž se vybavují klíčové okamžiky jeho policejní kariéry - zpravidla tragické okamžiky, kdy hynuli jeho kamarádi. Tady někde pramení jeho mlčenlivá urputnost, zasahující proti zločinu s nebývalou razancí a brutalitou. Z toho plyne i podání příběhu, které se vyznačuje snahou o jistou odosobněnost, zlhostejnění, jeho osudy jsou nazírány jakoby nezúčastněně, s vyloučením postupně rozvíjených dramatických akcentů.

Naopak vyhrocené okamžiky přicházejí nenadále, aby se vzápětí opět rozplynuly ve všední realitu. V okamžicích ohrožení Niši jedná okamžitě a s plným úderem. Neváhá vrazit jídelní hůlky přímo do oka, jeho údery rozbíjejí čelist a omračují. Odehrají se však během nečekaně krátké doby, někdy dokonce mimo záběr kamery, která v obraze zastihne jen výsledek (při přepadení na parkovišti vidíme jen, jak Niši pouští z výše vystřelovací nůž na ležícího útočníka, který jej naštěstí zachytí do dlaní), případně se odehrávají jen ve zvukové stopě, přičemž obraz zachycuje zcela odlišný motiv.

Ohňostroj se vzdává obligátních schémat akčního filmu, aby je nahradil jakýmsi snad existenciálním zamyšlením na údělem poldy, jehož nitro zůstává nezměněno, ať již se ocitá v jakékoli situaci. Akcentuje provokující nehybnost, pod níž se však skrývá mimořádné pnutí, které však jen zřídkakdy pronikne na povrch. Tato charakteristika se týká jak Nišiho chování, tak vypravěčské struktury celého filmu. Dochází k obdivuhodnému splynutí hrdinovy jedinečnosti s jejím pojednáním.

Úterý 15. 10. 2002 NOVA - 22.30 hodin

Režie Roger Young. Hrají William Devane, Jeri Ryan, Michele Abrams Nick Searcy, Linda Pierce, J. Don Ferguson, Butch Slade, J. Bowden-Kirby a další.

Zvolil osvědčený postup: zestárlého, zneuznaného protagonistu nechává vzpomínat na útěšnější minulost. Budeme sledovat střípky událostí, které provázely jeho kariéru, seznámíme se postupně s trojicí žen, do nichž se Rembrandt zamiloval, aniž hleděl na sociální protiklady, aniž dbal na pohošení svých puritánsky ctných bližních. Krásná Saskia se stala jakousi múzou, u dalších hledá spíše jakousi spřízněnou duši, ať již je to ovdovělá synova chůva Geertje či služka Hendrickje.

Režisér si právem vsadil na Klause Mariu Brandauera (proslavil se zejména Szabóovými politickými dramaty, najmě Mefistem), jenž svému hrdinovi vtiskl až fanfarónskou robustnost, postihl, jak byl Rembrandt náchylný k maximálně intenzivnímu prožívání citových podnětů - jak prožíval radost i zármutek, jak dokázal milovat i nenávidět, jak si počínal neomaleně, jak hýřil, aniž by na chvilku pomyslel, nakolik bývá štěstěna vrtkavá. Ukázal svého hrdinu jako nesporně geniální osobnost, která však bez ohledů a kompromisů směřovala za svou vizí, která se neohlížela na smýšlení svého okolí.

Matton natočil svou výpověď tradičními prostředky, místy vzhlíží k titulnímu hrdinovi příliš uctivě, nehledá nějaká šokující ozvláštnění. Patrná je snaha zprostředkovat Rembrandtovo umělecké nazírání, takže i výtvarné pojetí filmu je komponováno jako šerosvitné. Důležité místo samozřejmě zaujímají Rembrandtovy obrazy, režisér přibližuje okolnosti jejich vzniku, snaží se postihnout i malířovy postupy. Mattonův Rembrandt se nejspíš nezařadí mezi převratná díla, avšak úkol seznámit diváky se spletitým životopisem slavného umělce plní spolehlivě.

Špátova tvorba se klene přes čtyři desetiletí, jeho způsob vidění i vyprávění ovlivnily generace filmařů. Česká televize nadělila kameramanovi a režisérovi, ale i nám všem, k narozeninám televizní festival jeho nejlepších snímků. Mnohé z nich jsme po léta neměli možnost vidět, a takovou přehlídku Špátových filmů vcelku také ne. Bude uvedena ve dvou blocích a připomene hlavní témata, kterými se jubilující filmař zabýval. Ve svých výpovědích hledal "dobrého člověka, který ještě žije" a "okamžiky radosti, které probleskávají v mlhách smutku". Proto byly jeho snímky vždy plné emocí a dodnes oslovují každého, kdo je na sebe chce nechat působit.

V prvním bloku budou uvedeny následující tituly: Respice finem (snímek z roku 1967, který se stal Špátovým prvním výrazným úspěchem. Je to film z "jeho" kraje, severovýchodních Čech, o dožívajících vdovách v Orlických horách. Tento černobílý, dnes již klasický dokument naznačil autorovu filozofii i odvahu dotýkat se nepříjemných a tabuizovaných témat, jako jsou stáří, smutek a smrt). Země sv. Patricka (pochází ze stejného roku a jde o reportážně-výtvarnou esej o teskné a zádumčivé duši Irska. Svým pojetím vybočuje z běžného pojetí turistického vidění země a hledá spíše polohy zamyšlení a spočinutí. Jeho tématem je i přemítání nad údělem malých národů). Filmem Variace na téma Gustava Mahlera skočíme do roku 1980. Snímek o Mahlerovi je jediný Špátův portrét nežijící osobnosti a je názorným příkladem, že je možné i tak obtížný úkol pojmout dynamicky a strhujícím způsobem. Je výjimečný i tím, že násobí účinky dramatické a emotivní Mahlerovy hudby, kterou ovšem bohatě využívá a přitom ji představuje.

O druhém bloku filmů na počest Jana Špáty, který se bude vysílat za týden, si přečtete více v příštím čísle Týdeníku Rozhlas.

Sobota 19. 10. 2002 NOVA - 12.30 hodin

Zájem projevili i na Barrandově. Nejprve hned v roce 1963, kdy podchytili ještě žhnoucí zájem a ve filmovém zpracování zopakovali základní seriálové zápletky, pak znovu počátkem 70. let, kdy znormalizovaní šiřitelé zábavy na legendární látce už jen parazitovali, neschopni oprostit se od naivních ideologických schémat. A scenárista Jaroslav Dietl pokaždé ochotně vyhověl.

Filmoví Tři chlapi v chalupě (1963) plně zapadají do onoho přidušeného mezidobí, kdy přísné zákazy několika filmů na sklonku 50. let zastavily sílící kritičnost a tvůrci se spokojovali s krotkým glosováním režimních vymožeností, zejména združstevněné vesnice, kde zejména nadšenecké mládí prosazovalo nové poměry a vztahy, odmítalo smířit se s "přežitky minulosti", spojenými s konzervativní starší generací. Muselo uplynout ještě několik let, než si filmaři prosadili pravdivější pohled, jak jej uplatňují Všichni dobří rodáci, Noc nevěsty či Smuteční slavnost.

Tři generace chlapů Potůčkových, každá po svém, budují socialismus v idylické vesničce Ouplavice. Dědu Potůčka (tehdy ještě mladý Lubomír Lipský zde začíná vytvářet galerii svých příslovečných dědků) natolik ovládá dobrá vůle za všech okolností pomáhat, až jeho snažení přivodí nějaký - ovšemže neškodný - malér. Otce Potůčka pojednal Jan Skopeček jako zaslepeně spravedlivého předsedu zemědělského družstva, zatímco Ladislav Trojan coby nejmladší Potůček, jenž mimochodem vede místní mládežníky, vtiskl svému hrdinovi zamilované srdce a vznětlivou povahu. Všichni si způsobují směšné problémy hlavně svou tvrdohlavostí a unáhleností. A onen kritický osten? Krást se nemá, i když je vše společné, zlomyslné rozvracení dělného naladění je trestuhodné a obrátí se proti původcům, přikrášlovat skutečnost se však rovněž nevyplácí. A to je zhruba vše, co podle filmařů vesničany sužovalo.

Jaroslav Dietl a režisér Josef Mach (nejvíce proslavený pohádkou Hrátky s čertem) vklouzli do bezpečného světa drobných nedorozumění, do stereotypů dávných frašek, kdy obměnili jen venkovní kulisy. Už dobová kritika si povšimla, že "lidská hloupost, povýšenost a byrokracie nemají vždy podobu prostoduchosti, jak nám to ukazuje film...".

Neděle 20. 10. 2002 ČT 1 - 20.00 hodin

Scénář k Miláčkovi napsal dramatik Eduard Verner, který se nechal volně inspirovat pozoruhodnými a ve vztahu k dnešku překvapivě aktuálními vztahy Maupassantových hrdinů. Hlavní postava románové adaptace přichází do Paříže coby neznámý mladý muž s vojenskou zkušeností, který touží po velké oslnivé kariéře. Způsob jejího dosažení mu však není příliš jasný. Jak už to bývá - za vším stojí známosti. Ty přivedou našeho miláčka na výsluní novinářského světa a nahrávají mu do náruče řadu žen. Ovšem tu, kterou by rád on sám, zatím ne.

Režie televizní hry byla svěřena zkušenému Dušanu Kleinovi, který se snažil uplatnit svůj výtvarný cit pro vyjádření celé řady efektních situací. Pomáhal mu v tom i kameraman Petr Beňa. O přízeň diváků se budou ucházet i herecké výkony, vedle Lukáše Vaculíka ve filmu hrají například Hana Maciuchová, Vilma Cibulková, František Němec, Viktor Preiss, Boris Rösner či Rudolf Hrušínský ml., tedy bez nadsázky česká filmová špička. Oni i další tvůrci se pokusili z "dramatického příběhu mnoha milostných dobrodružství a jedné politické kariéry", jak předlohu a hlavně českou filmovou adaptaci nazvali v České televizi, vytvořit příjemnou podívanou.