Do kin občas proniknou i projekty zjevně hledačské, výlučné, u nichž lze jen stěží předvídat vřelejší přijetí. Někdy se však můžeme jen dohadovat, čím si takovou poctu vlastně zasloužily, neboť se jedná spíše o hříčky s jedinou, zato přebujelou výrazovou složkou. Miloš J. Kohout je původní profesí výtvarník (např. se podílel na několika Svěrákových filmech). I jeho samostatná režijní prvotina, krátkometrážní snímek Sen, natočený podle povídky Jana Weisse, se vyznačuje hodnotami spíše vizuálními, případně zvukově-obrazovými nežli inscenačními, o složitě šifrovaném syžetu raději nemluvě. Zaujmou v ní hlavně náhlé, téměř mžitkové střihové přechody, ostře kontrastující s pozvolným panoramováním přírodních scenerií i lidských tváří a které provázejí stejně nenadálé disharmonické zvuky.

Všimneme si sepětí mezi pochmurnými obrazy a těmito skřípavými, chrastivými, každopádně ireálnými zvuky, v něž se hudební doprovod Jana P. Muchowa postupně proměňuje. Kohout zdařile postihuje omezené barevné spektrum mlžnaté, nehostinné podzimní kulisy (natáčela se v zámeckém parku na Roztěži), jíž vévodí mohutně rozvětvený strom, pod jehož haluzemi nehnutě pospává ošuntělý muž (Karel Roden). Jenže navozením ospalé, jakoby bezvýchodně ponuré atmosféry se tvůrčí aktivita vyčerpává. Film nasnímaný Petrem Hojdou tak připomíná spíše stylistické cvičení do značné míry samoúčelné, vyprávěný příběh se posunuje kostrbatě a především s patrnými rozpaky v hereckém ztvárnění. Pokud by se srovnal s podobně vystavěnými díly (např. hororem Ti druzí, ale dejme tomu i s některými hříčkami Jana Švankmajera), ještě zřetelněji vyvstane jednorozměrná stylová exhibice.

Úmyslem režisérovým bylo zřejmě navodit poetiku tíživého snu, která ovšem postihuje celé vyprávění, aniž by rozlišovala jednotlivé významové roviny. Hrdinu deprimuje vize, v níž za ním přichází svátečně oděné děvčátko, které pak marně hledá a místo kterého nachází pouhou panenku obléknutou do shodných šatiček. Souběžně se odvíjí dávná tragédie: náhodné zastřelení milované ženy při potyčce s jiným mužem na mohutném schodišti. Sen se obejde téměř beze slov (a ta, která zaznějí, jsou dodatečně deformována), působivě buduje bizarní ovzduší prostoupené pocitem zmaru, avšak ztvárnění jednotlivých motivických linií, podřízených pomalým panoramujícím jízdám, je v mnohém neumělé, výrazově i významově málo průkazné.

Vidíme Karla Rodena, jak nehnutě sedí, jak otřesen a jakoby v záchvatu dušnosti vstává, sledujeme jeho roztřeseně umanuté počínání, kdy jako by ztrácel schopnost rozlišovat mezi vizí, vzpomínkou a nynější skutečností, které se mu slévají v jediný traumatizující prožitek. Avšak jeho mimika, gesta i pohyby zůstávají v mnohém křečovité, přepjaté až k nevěrojatnosti (viz detail "němého" křiku). Ostatní postavy plní funkci více či méně bizarních rekvizit, v zásadě pojednaných stejně jako předměty neživé (viz strom i podivnou ztrouchnivělou budku, kterou protagonista posléze vyvrátí) - jen s tím rozdílem, že na rozdíl od nich se lidské figury pohybují.

Sen můžeme považovat za experimentální hříčku, která by měla plné opodstatnění dejme tomu jako studentská práce na filmové fakultě. Avšak zařazení do nabídky kin přece jen předpokládá zralejší práci.