Za komunismu jsme měli tak malé platy, že jsme na dovolenou mohli jet tak leda k babičce, a u té se zase s našimi mnoha malými dětmi nedalo být dlouho. V nových poměrech nám sice přidali, ale práce přibylo tolik, že jsme vždy o dovolené hlavně doháněli resty z běžného roku. Většina dovolené byla pracovní i proto, že jsme měli koně a v létě dělali seno. Zato se s koněm dalo se všemi dětmi a několika stejně chudými přáteli zapřáhnout bryčku a jet po kraji, nocovat ve stodolách u dobrých lidí a utratit jen o tolik víc než doma, kolik stála jedna láhev dezertního ovocného vína Encián donně: tenkrát to bylo 12 korun. Vandrování s koněm byla 8 let po sobě naše jediná a nejkrásnější dovolená, můj muž Hugo se z ní vracel unavený a vyhublý jako lunt, ale, jak vidět na dokumentární sérii fotografií, na vrcholu. Na kozlíku uprostřed brodu (1987) nebo při strmém sjezdu z příkré stráně (1989), s vlajícími vlasy a očima přivřenýma proti slunci (1990), s lahví ovocného vína Encián prozářenou sluncem (1988), s opratěmi pevně v rukou (1993, 1994, 1995) je Hugo na vrcholu štěstí. Já jsem chodila za vozem, pozorovala zezadu, jak naše děti rostou, a oddávala se volně běžícím myšlenkám. Cesta s koněm vedla údolími a pokud se konala v hornatém terénu, vedla až na výjimky po vrstevnici. Z krajiny jsme dobře poznali zejména její cesty, pokud jsme vystoupali na nějaký kopec, pak vždycky opřeni zezadu do vozu, který bylo nutno tlačit, aby se koni odlehčilo. Pocit vítězství na vrcholu byl ihned setřen nepříjemnostmi sestupu a brzdění, jež je pro koně namáhavé a protivné. Když náš kůň zestárnul a zchroml, ptával se Hugo, co budeme dělat v létě, až nám umře, a já jsem říkala, že třeba občas jen tak vylezeme na nějakou horu.

Vylezla jsem na ni až tohle léto, bylo to v Alpách na horu Krottenkopf vysokou 2080 metrů. V půli výstupu, v době před polednem, se člověk dostane na holou stěnu z šedého vápence, kde není ani stín, ani kapka vody, nevím, z čeho rostou v tom kamení úchvatně modré hořce, botanicky encián, jejichž květ dobře znám z nálepky láhve s ovocným vínem za 12 korun. Z horka a příkrého stoupání jsem měla srdce až v krku, hrozilo mi se rozskočit z námahy, kterou nezmenšilo zpomalení tempa, únavou a asi nedostatkem pití mě rozbolelo v krku jako při angíně a musela jsem si v blízkém sedle na chvíli lehnout na kamennou zem a možná deset minut spát. Pak jsem se probrala, napila se teplé vody z lahve v batohu a na jeden ráz vystoupila až nahoru. Na vrcholu byl kříž, čtyři metry vysoký, dřevěný, a na ostatních vrcholech, které jsem odtud viděla, další kříže. Nikde žádná lanovka, žádné vysoké stromy, nejvýše kleč a kosodřevina, ty kříže tam musel někdo vynést zdola. Cestou, kolem níž v závějích hořce kvetou modrofialové enciány, někdo vynesl na vrchol kříž i za mě, abych se mohla už jen rozhlížet po okolní krajině a cítit se šťastná a vítězná nad malicherností vezdejšího světa.

Cesta dolů byla méně náročná pro srdce, o to však těžší pro kolena, odvyklá námaze při městském životě. Druhá hodina sestupu byla už hodně bolestivá, často jsem při ní pomyslela na našeho chudáka starého koně, který nechtěl nahoru ani táhnout, aby nemusel dolů brzdit, protože znal slabost svého starého srdce i opotřebovaných kolenou. Taky se mi zastesklo po Hugovi, mém muži doma, a ještě ten večer jsem mu začala psát dopis: Milý Hugo, na vrcholech jsou kříže.

Jenže to bylo v Německu, můj zapůjčený psací stroj neměl háčky a čárky a napsal tohle: Mily Hugo, na vrcholech jsou krize.

A sestup bolí.