Hlas Valentina Šindlera (1885-1957) se na fonoválečcích a gramodeskách vyskytuje již od konce prvního desetiletí dvacátého století na stovkách žánrově i kvalitativně velice nevyrovnaných snímků. Bez jakéhokoliv přehánění lze říci, že pro různé gramofonové společnosti sloužil Valentin Šindler během své aktivní zpěvácké kariéry vždy jako děvečka pro všechno. Jeho nahrávky se v daném žánru jedna od druhé nijak výrazně neliší ani barvou zpěvákova hlasu, ani vlastním provedením různých skladeb. Je proto s podivem, že služby tohoto typického představitele zpěvácké kategorie "ani ryba, ani rak" vyhovovaly různým gramofonovým firmám po dobu téměř třiceti let.

Valentin Šindler studoval v letech 1905-1908 v Olomouci bohosloví, údajně na radu skladatele a dirigenta Karla Kovařovice však studium přerušil a začal se věnovat opernímu zpěvu. Jeho první pohostinské vystoupení v pražském Národním divadle v roce 1909 bylo natolik úspěšné, že se v letech 1911-1913 stal řádným členem této naší první scény. V sezoně 1913-1914 vystupoval v Městském divadle na Královských Vinohradech a během první světové války účinkoval v záhřebském královském divadle. V letech 1917-1932 pak patřil k předním oporám brněnského Národního divadla.

První nahrávky Valentina Šindlera vyšly na voskových fonoválečcích značky Edison již v roce 1909 - nazpíval na ně nejméně pět národních písní (mj. Žežulička, Já mám koně vraný, Kytička za vodou). Ve stejné době natočil několik snímků také jako pěvecký člen Uměleckého kvarteta Národního divadla v Praze, Cyrilské jednoty křižovnické, Moravského kvarteta v Praze (jeho členy byli ještě Šindlerův bratr Antonín, Jaroslav Axman a dr. Emil Axman) nebo v triu s bratry Axmanovými. I v těchto případech šlo především o nahrávky národních písní, které vycházely na několika různých značkách gramodesek: Homphon, Jumbola, Gramophon Concert Record, Zonophon, Favorite, Omega či Odeon. Šindlerův repertoár ale postupně "lidověl" - v roce 1912 už tento nedostudovaný bohoslovec natočil i například rozpustilý kuplet s názvem Manžel a farář.

Asi od roku 1910 se Valentin Šindler upsal jako firemní zpěvák značce Homokord, pro kterou natočil v následujících téměř dvaceti letech stovky snímků, které tato firma nechávala v řadě případů lisovat i na gramodesky dalších spřízněných značek Eden, Omega, Mirofon, Olimpia, Maraton a Rubinton. Většinou šlo opět o nahrávky árií z oper, operetní popěvky a národní písně, ale po roce 1921 již Šindler nahrával také Hvížďálkovy, Hašlerovy či Kováříkovy rozpustilé a staropražské písničky a došlo i na kuplety z okruhu autorů kabaretu Červená sedma. Na řadě dalších snímků z této doby není Šindlerovo jméno vůbec uváděno, v několika případech je také na etiketě gramodesky uveden pod pseudonymem J. Cholínský (odvozeným od jeho rodiště - Cholín u Litovle).

U firmy Homokord Šindlera zastihl v polovině dvacátých let také nástup moderních tanců a šlágrů z úspěšných německých revuí a operet. Některé z nich nazpíval na gramodesky této značky za doprovodu německých tanečních orchestrů Arpáda Varosze a později Freda Birda - Franci, ty jsi kus mátohy, Vůl se smál, Líbej tetu, Teď chodí Lou Lila, Robes Modes, Dajna, Já se bojím sama jíti spát (česká verze charlestonu I Wonder where is my baby tonight) nebo Já ci hojtu s mitádem... I nadále však Šindler natáčel operní snímky, některé též v duetu se svými partnerkami z Národního divadla v Brně Marií Fialovou, Bělou Rozumovou (manželkou dirigenta Zdeňka Chalabaly), Evou Žitnou a Evou Prachatickou.

Některé Šindlerovy nahrávky vycházely koncem dvacátých let také na gramodeskách značky Homokord Liliput - ty měly průměr 15 cm a kromě orchestrálních verzí moderních tanečních melodií přinášely především repertoár dětských popěvků, národních písniček a vánočních koled zpívaných za doprovodu klavíru. S doprovodem orchestru nazpíval Šindler pro tuto značku jen dva snímky: šanson Manon a písničku Karla Hašlera Na svatém Vítě. Ve stejné době vyšla řada Šindlerových nahrávek ještě na konkurenční etiketě Polydor a několik snímků má i na gramodeskách značky HMV.

V roce 1925 natočil Šindler pro Homokord tklivý morytát Chudá fabrička, jehož text je připisován spisovateli Jaroslavu Haškovi. Ten ho ovšem nejspíš pojal jako parodii - chudá dělnice chodila s frajery tak často tancovat do nezdravého prostředí (...v zakouřeném sále, při výparu piv, celou noc protančí, nejde domů dřív...), až si uhnala souchotiny. Ptáte se, jak dopadla? - Na postýlce leží, kašel její ztich' a zdola je slyšet všech frajerů smích. Zezdola je slyšet hráti muziky, nahoře umírá děvče z fabriky. Písničku jí milou slyší stále hrát, ó, jak je jí těžko, těžko umírat. Na malý hřbitůvek dali fabričku, do hrobu složili hezkou hlavičku. A žádný z frajerů, co s ní točil rád, nepřišel ke hrobu ani sbohem dát...

Své poslední snímky natočil Šindler pro značku Homokord koncem dvacátých let. Krátce poté tato firma angažovala pro své nahrávky šlágrů jistého "lyrického tenora" Tonka Š. Sentenského, což byl nejspíš Valentinův mladší bratr Antonín.

Asi od roku 1927 (tedy krátce před tím, než se - podle citace z "Československého hudebního slovníku" - "jeho pracovní vypětí projevilo ochabnutím hlasové svěžesti") začal Valentin Šindler dosahovat velkých úspěchů svou hanáckou figurkou "stréčka Matěja Křópala z Břochovan" a jeho "plkačkami", s nimiž se prezentoval na divadelních scénách (například v lidové revui "Z Brna do Brna", kde zazněla mimo jiné píseň V Břochovanech), v brněnském rozhlase a pochopitelně i na gramodeskách. Při těchto výstupech mu sekundoval jakožto "Jozéfek Melhoba" jeho další bratr Václav a tuto svéráznou dvojici doplňovala ještě "tetička Křópalka" v podání M. Jarulíkové. Svého stréčka Křópala Šindler zpodobnil v roce 1934 také ve filmu "Na Svatém Kopečku" a účinkoval s ním na různých estrádních vystoupeních až do padesátých let minulého století.

Od poloviny třicátých letech Šindler trvale bydlel v Praze. Psal drobné články hudebně-výchovné a pokoušel se prosadit i jako skladatel. V letech 1952-1956 pak působil jako hlasový poradce a pedagog Uměleckého souboru národní bezpečnosti. Zemřel v roce 1957.

GABRIEL GÖSSEL