43
vychází 14. 10. 2002

Tipy
Českého rozhlasu

Martin Kasík hraje Chopina

Zborcené harfy tón, ztrhané struny zvuk, mrtvé milenky dech... Nesčíslněkrát opakované téma v životě umělců, mnohokrát zaznamenané písmem, malbou a hudbou je až neuvěřitelně současné a stále přítomné. Otázkou nanejvýše iritující může být to, jak současný umělec - mluvíme o hudbě - prožívá právě takový záznam, který vzešel z úzkostné inspirace tvůrce. Mohou hodiny studia setřít vzrušivost okamžiku poznání obsahu díla, může okamžik soustředění a vnoření se do skladby v okamžiku pódiové produkce vyvolat přítomnost dávno minulou a může klavírista svůj pocit předat publiku a do jaké míry? Je známo, že Chopin nebyl typem koncertního klavíristy, známe to z jeho vlastního sdělení - nejsem uzpůsoben ke koncertování. Mám k publiku nechuť - cítím, jak mě rdousí svým dechem a paralyzuje zvědavými zraky, vyjádřil se sám polský básník klavíru. Jeho produkce byly záležitostí takřka rodinnou, salonní, a je důležité, aby interpret ctil poznání života a inspiraci samotného autora, jakož i historické reálie, které ho doprovázely. Martin Kasík, který se Chopinovou hudbou zevrubně zabývá již od studií na ostravské konzervatoři, přesvědčil o svém vztahu k jeho odkazu i porotu Chopinovy soutěže v Mariánských Lázních roku 1998, kdy zde získal první cenu. Můžeme proto zplna věřit v hodnotu nejen jeho mistrovské interpretace, ale i tomu, co sám cítí Chopinova hudba nebyla psána pro stadion ani pro Carnegie Hall. Je to intimní záležitost, často přinášející prožitky srozumitelné jen interpretovi. Směřuje k úzkému okruhu osob, je adresná. Není to hudba pro masy, říká Martin Kasík.

RAFAEL BROM