Pražská kapela Ta Jana z Velké Ohrady sice odehrála svůj první koncert už v létě roku 1996, širší pozornost však vzbudila až koncem devadesátých let, kdy se z prken Divadla Semafor a folkových pódií přesunula do pražských klubů. Po příznivě přijaté demokazetě završila svou "první pětiletku" již oficiálně vydaným cédéčkem Od půlnoci do tří, které se dočkalo vstřícných recenzí nejen v hudebních časopisech, ale i v kulturních rubrikách většiny českých deníků a týdeníků. Výsledkem byla například nominace na jednu z cen Akademie populární hudby za rok 1999.

Po třech letech a řadě koncertů (i v blízkém zahraničí) se "Velkoohradští" přihlásili s albem novým. To podstatné, čím před třemi lety zaujali, zůstalo zachováno. Komorní, v dobrém "barové" muzice s prvky folku, jazzu, šansonu i rocku nadále vévodí básnivé texty a osobitý projev zpěvačky, skrývající své jméno pod šifrou Ta Jana, kterou jí před lety vymyslel Pepa Nos. Čtrnáctipísňová kolekce Do půl těla se však od první desky přesto liší a kapelu posouvá o hodný kus dál.

Nové písničky, jejichž téměř výhradní autorkou je opět sama zpěvačka, svědčí především o pečlivější spolupráci uvnitř souboru. Zatímco ze starších skladeb Ta Jana vyčnívala, celé nové album svědčí o snaze kapelu zbytečně neupozadit a přitom plně využít výrazu její "poznávací značky". A tak se Ta Jana přirozeně dělí o prostor jak s vynalézavým kontrabasistou Přemyslem Vágnerem, tak s citlivým pianistou Ivanem Vojtou - vše zpovzdálí kontrolující bubeník Roman Pluhař pak může zvažovat, zda píseň "připepří" nebo naopak jen lehoučce podbarví metličkami.

Při vší úctě k jednotlivým instrumentalistům, oproti debutu podstatně lepšímu zvuku nahrávky i k milým vstupům hostujících umělců (vzpomeňme alespoň Martina Krajíčka z kapely Nahoru po schodišti dolů Band v závěrečném duetu Něco mně je), však hlavní hodnotou kapely Ta Jana z Velké Ohrady zůstává její zpěvačka. Sama to sice slyší jen tuze nerada, ale od slavných časů Hany Hegerové tu žánru šansonu nikdo nevyhovoval tak jako ona.

MILAN ŠEFL