Poslední oficiální návštěva prezidenta republiky Václava Havla v Americe byla definitivní tečkou za porevoluční kapitolou československých resp. českých vnějších vztahů. Kapitolou, kterou psal také Český rozhlas. Toto veřejnoprávní médium nejuceleněji a nejvěrněji popisovalo znovuobjevování světa a uvádění nové demokracie na mezinárodní scéně. Zahraniční cesty prezidenta, premiéra a klíčových ministrů zahraničí a obrany byly až na výjimky sledovány z bezprostřední blízkosti zvláštními nebo stálými zpravodaji Československého a pak Českého rozhlasu. Rodilo se něco, čemu jsme se u nás zatím ještě nenaučili říkat diplomatická žurnalistika. Diplomatická v pravém slova smyslu byla možná jen v počátku, později toto přídavné jméno charakterizovalo více než styl psaní jen prostředí vítacích ceremoniálů, vládních paláců a přijímacích salonů, kde se v zahraničí odehrávala. Novinařina na první pohled atraktivní, ale nesmírně náročná na přípravu, rozhled a schopnost pracovat rychle v neznámém prostředí. Čas od času se sice objevily názory, že novinář by neměl být na zahraničních cestách nohsledem ústavních činitelů, a bylo období, kdy novinářský doprovod ve vládních speciálech tvořila jen hrstka veřejnoprávních reportérů, dnes už je tomu ale zase naopak. Každé solidní noviny, rozhlas a televize chtějí být přitom, když bude prezident přijat v Americe, premiér v Rusku a předseda Senátu v Bruselu. Pro některá média je to pozdní návrat, protože doba velkých objevitelských cest, kdy se Česká republika uváděla ve světě, představovala své reformy a nabízela výrazné osobnosti, je asi za námi. Když jsem se bývalé americké ministryně zahraničí Madelaine Albrightové zeptal, zda se podaří udržet těsné česko-americké vztahy založené v druhé polovině devadesátých let na osobě této Čechoameričanky na jedné straně a osobnosti Václava Havla na straně druhé, odpověděla mi, že tyto vztahy se usadí na standardní úrovni. Václav Havel mi to samé okomentoval tím, že není jedinou osobností na české scéně, která budí v zahraničí respekt. Ano, končí líbánky s demokratickým světem, vztahy budou normálnější, nejen s USA. Zdá se, že až na dno jsme vyčerpali příval prvotních sympatií, které naši politici načerpali právě při cestách v 90. letech. Měl jsem asi to štěstí, že jsem byl z českých novinářů v uplynulém desetiletí nejčastěji při zahraničních cestách prezidenta a členů vlády a parlamentu. Z výprav plných nadšení, energie a partnerství se za 10 let vytvořil profesionální vztah politiků, diplomatů a diplomatických zpravodajů. Redakce si dnes nedovolí vyslat s ústavním činitelem světa neznalého začátečníka, mluvčí politiků už přesně vědí, co mají při zahraničních cestách dělat, a redakce už dávno nečekají od svých reportérů jen posbírané nicneříkající oficiality. Asi už se nikdy nevrátí uvolněná atmosféra na palubách letadel vracejících se z úspěšných misí, dnes už má vše svá přesně vymezená pravidla, která však dávají novinářům v doprovodech oficiálních delegací nové příležitosti. Žurnalistika jako každá jiná.