Slavíme úspěch a nevíme o tom. Máme tendenci vidět všechno u nás doma černě, a když si jednou můžeme udělat radost z úspěchu, nezajímáme se o něj. Leda by na něm někdo objevil nějakou vadu na kráse a udělal z něj aféru. Ale právě na kráse tentokrát ten český uspěch stojí.

Od května do prosince probíhá letos ve Francii takzvaná Česká sezona. Je to soubor kulturních akcí zahrnující snad všechny druhy umění a pokrývající snad všechny francouzské regiony. Těch přibližně šest stovek českých kulturních akcí ve Francii má ještě jeden název. Vznešenější než "Česká sezona": Bohemia Magica. Po více než půl roce trvání toho rozsáhlého festivalu české kultury ve Francii je dnes už Bohemia Magica pojmem nejen pro Pařížany, ale třeba i pro Burgunďany z Dijonu nebo pro několik stovek obyvatel vesnic Rampillon a Saint Sulpice de Favieres. Řekl jsem, že jde přibližně o šest stovek kulturních akcí a vy jste určitě začali pochybovat. To číslo je skutečně neuvěřitelné, ohromující, ale kdybych vám měl vypočítat jen to, co se konalo v různých francouzských městech třeba jen v rozsahu jednoho týdne, na nic víc by v tomto sloupci nezbylo místo. Nechci vás zahltit jmény, ale Francie má prostě letos příležitost pochopit, že česká kultura má dost osobností, které se odedávna důstojně podílejí na stavbě evropské kulturní identity. Počínaje třeba Komenským a konče Kunderou či Formanem, Jiřím Kolářem, Magdalenou Koženou, fotografem Josefem Koudelkou. O Dvořákovi, Janáčkovi, Martinů, Rejchovi, Čapkovi či Havlovi ani nemluvě. Je to plejáda osobností, která v průřezu historie dobývala a v dnešní kulturní Evropě s úspěchem dobývá Čechám a Moravě úctyhodné místo mezi zeměmi představujícími vysokou evropskou kulturu.

Ještě jednu zásluhu má Česká sezona ve Francii. V zemi, s jejíž kulturou měla ta naše přímo pokrevní vztah v dobách mezi dvěma válkami, ale i v jiných historických epochách, jako by se v těchto týdnech a měsících znovu předla pavučina těch zapomenutých pout. A my tenhle malý zázrak nevnímáme, ačkoli by v nás měl vzbudit radost i naději! Naději na to, že pomine absurdní paradox dnešního vzájemného odcizení dvou národů, které si byly svou kulturou kdysi tak blízké. Ale také naděje na to, že když Francouz řekne Evropa, uvědomí si, že to není jen Evropská unie, ale kontinent stojící na kulturním dědictví vytvořeném nejen Balzakem, Dickensem a Dantem, ale i Husem, Myslivečkem a Čapkem.

Česká sezona ve Francii je počin, kterým bez ohledu na stav jednání s Evropskou komisí o vstupu republiky do Unie dokazujeme, že už po věky jsme Evropa. Dokonce se dá říci, že Francouzi, navštěvující v rámci České sezony české výstavy a koncerty ve francouzských městech nebo Rusalku v Pařížské opeře, vstupují do Evropy, kterou neznali či kterou ignorovali. Do Evropy už dávno stvořené a stále dotvářené v její plné zeměpisné úplnosti uměním všech jejích národů. Snad to Francouzům pomůže pochopit, že Evropa Rousseaua a Komenského, Bizeta a Smetany, Reného Claira a Formana, Cartier-Bressona a Sudka bude mít větší šance na respekt ostatního světa než ta jejich dosavadní, sestávající z patnácti členských zemí Unie.

Evropa už nemůže nechat ležet ladem polovinu svého kulturního potenciálu, má-li se ubránit ofenzivě braku. Ať už domácího, nebo zámořského.

Až sem jste četli něco, co už jsem - jen maličko jinak - řekl někdy v září na stanici Českého rozhlasu Regina, těsně před tím, než jsem odjel do Francie natočit materiál pro televizní reportáže o České sezoně ve Francii. Teď, když mám i osobní zkušenost s tím, jaký rozsah i dosah má tato jedinečná zahraniční kulturní aktivita ve Francii, zjišťuji, že na textu toho komentáře není co měnit. Mohu ho leda obohatit o osobní postřehy. Setkal jsem se na výstavách českých výtvarníků a na koncertech českých umělců s Francouzi, kteří byli viditelně zaskočeni tím, co viděli a slyšeli. Netušili například, že dvůr Rudolfa II. byl křižovatkou umělců světových jmen. Netušili vlastně ani, že dvůr takového lesku existoval ještě někde jinde než v Paříži či Versailles. Netušili, že čeští současníci či dokonce předchůdci Mozarta byli takoví mistři. Netušili, že umělci nesnadno vyslovitelných jmen jako Štýrský či Čermínová (Toyen) měli tak blízko k francouzským surrealistům, nebo že sochař Otto Gutfreund bojoval v jejich cizinecké legii za první světové války (a že pak byl, řečeno na okraj, ve Francii vězněn jen proto, že jako Čech požádal o přijetí do řad francouzské armády, což si francouzští vojenští ouřadové vyložili u občana nepřátelského Rakousko-Uherska jako provokaci!). Myslím, že dnes má pro tyhle Francouze pojem Evropa skutečně širší dimenzi než před Českou sezonou.

Ale potkal jsem i takové Francouze, kteří mě omráčili svou znalostí českého výtvarného umění, hudby či dějin. Jeden z nich mi dokonce spatra udělal přednášku o tom, co znamená kultura pro Francouze (jakousi šlehačku na dortu svobody a demokracie a dávno zakořeněné a nikým nezpochybňované národní identity), a co znamená pro Čecha, který se v ní hledá ve chvílích, kdy jeho národní identita je zpochybněna, ohrožena či rdoušena. Než jsem mu dal, neschopen slova, kývnutím hlavy najevo, že s ním hluboce souhlasím v tom, co se týká vztahu nás Čechů k národní kultuře, proběhl mi hlavou ten kus české historie, který jsem sám prožil. Bylo to opravdu tak, jak to ten člověk vystihl. V té chvíli jsem ale také začal přemýšlet, co pro nás Čechy znamená česká kultura dnes. Přemýšlejte i vy.