14. října roku 1932 si na plátnech českých kin odbyly premiéru dva filmy, které sice oba spadaly do žánru komedie, přesto ale měly odezvu u naprosto rozdílných diváckých skupin. První z těchto komedií - film Peníze nebo život - přivedlo na svět seskupení nadšených a progresivních mladých tvůrců levicového zaměření pokoušejících se navázat na to nejlepší z filmové grotesky. Pod toto dílo se podepsali divadelní režisér Jindřich Honzl, architekt Vilém Rittershain, scénograf Antonín Zelenka, moderně zaměřený hudební skladatel Jaroslav Ježek a v neposlední řadě i protagonisté Osvobozeného divadla v Praze Voskovec a Werich.

Druhým, ve stejný den premiérovaným filmem byla hudební fraška Pepina Rejholcová, na jejímž vzniku se podepsali naopak konzervativní a zavedení autoři, kteří nikdy neponechávali nic náhodě a již ve fázi přípravy svých filmů sázeli výlučně na jistotu vyzkoušených postupů - patřili mezi ně zručný režisér Václav Binovec (filmy natáčel již od roku 1918), stvořitel figurky Pepiny Rejholcové, tvůrce stejnojmenného kresleného seriálu z konce dvacátých let František Voborský a známí skladatelé populárních šlágrů John Gollwell a Jarda Jankovec. Ti všichni kočírovali herecký ansámbl složený z hvězd pražských lidových divadel typu Tyláčku či Arény v čele s neodolatelným Fandou Mrázkem, kterému zdatně sekundovala ve svých typických hereckých polohách plejáda dalších známých tváří, jako například často slzící Antonie Nedošínská či rozšafný Theodor Pištěk.

Pro příznivce české populární hudby meziválečného období jsou ovšem dnes - s milosrdným odstupem sedmdesáti let - stejně zajímavé oba tyto filmy. Ne snad proto, že by čas smazal ony rozdíly v jejich kvalitě, ale spíše proto, že současní diváci je mohou vnímat s úsměvem jako dokumenty doby. Stejná shovívavost, kterou umělecká kritika kupodivu nikdy nešetřila při posuzování filmového odkazu dvojice V+W (například filmu Peníze nebo život byly vyčítány pouze "scenáristická a režijní těžkopádnost a kulhající filmový rytmus"), by dnes měla být aplikována i na film Pepina Rejholcová, označený kdysi jedním dobovým kritikem za "...nový surový útok na tak dost již nízký vkus našeho obecenstva, který zasluhuje jedině bezvýhradné odsouzení". Dnešní laskavý divák totiž v "Pepině" najde řadu zajímavých scén: příznivci meziválečné populární hudby zde mohou například vidět baletní soubor smíchovské Arény a slyšet Jankovcův orchestr tohoto pražského divadla řízený Johnem Gollwellem (ten ve filmu navíc vystupuje ještě v úloze harmonikáře Berouska a jednoho ze šumařů na posvícení). V krátké scéně se v postavě hokynáře ve filmu naposledy objevil legendární, téhož roku zemřelý komik, kabaretiér, vydavatel četných kupletů a dalších veselostí (a především první český filmový herec, za něhož se důsledně prohlašoval) Josef Šváb-Malostranský. V úloze dědečka Pepiny vystupoval a zpíval komik, herec (a též imitátor herců) a filmový režisér Josef Rovenský a v epizodní rol se mihl také komik starší generace Josef Waltner.

Čtyři písničky z filmu Pepina Rejholcová vyšly na mnoha různých značkách gramodesek a v provedení celé řady orchestrů a zpěváků. Polku Černá čára na zdi, bílá vedle ní, valčík Rozmarýna, další polku Posvícenská (aneb Pojď, holka, křídlovka zpívá) a konečně valčík Štěstí, štěstí najdeme na deskách značek ASO, Columbia, HMV, Kristall, Polydor, Artiphon, Esta, Ultraphon, Odeon a několika dalších, menších gramofonových firem. Některé z těchto společností natočily ještě starší Jankovcovu fox-polku Já mám holku novou, Pepku Rejholcovou s třeskutě vtipným textem Františka Voborského a na etiketě svých gramodesek ji pohotově vydávaly za písničku z tohoto filmu (stejně jako nedávno vydaná encyklopedie Český hraný film II), ač zde vůbec nezazněla. S takovým zavádějícím údajem nazpíval tuto skladbu i například František Kreuzmann na značku Ultraphon. Ve skutečnosti ale byla tato melodie složena pro jednu z Jankovcových revuí v roce 1930 a vůbec poprvé ji v témže roce natočil na gramodesku značky Parlophon komik Jára Kohout. Za ocitování jistě stojí alespoň část jejího textu: Namluvil jsem si vám tuhle o, o, o posvícení, hezkou holku, pěknou holku pro, pro, pro potěšení, novou lásku sem si upek, s mašlí do vejšky má cůpek, kanafasku s květama, řekla, že mě ráda má - až třeba do rána. Já mám holku novou, Pepku Rejholcovou, kdybyste ji uviděli, vy byste mi záviděli, že nemáte taky takovou - že nemáte sichr taky takovou! Jak zaslechne na hospodě kla-, kla-, klarinetu zvuk, všecko musí plovat k vodě, zů-, zů-, zůstane jen kluk. Nejrači má rejdováka, do náruče hned mne zláká, navoněná pačulí, hubu svoji našpulí - a už se přitulí. Já mám holku novou, Pepku Rejholcovou...

Ještě jeden krátký dovětek: gramofonové společnosti Parlophon a Polydor vydaly koncem roku 1932 gramodesky s nahrávkami dvou skladeb J. Kumoka - tanga Karličko a pochodu Štěstí jde k nám - s údajem, že pocházejí ze zvukového filmu Tři dny smůly. To byl sice pracovní název právě filmu Pepina Rejholcová, ale ani jedna z těchto skladeb v něm nezazněla.

Čtyři Ježkovy melodie z filmu Peníze nebo život na slova Voskovce s Werichem byly na gramodesky natočené pouze v autorském provedení. Vyšly na značce Ultraphon a jsou díky opakovanému uvádění tohoto filmu na plátnech archivních kin i na obrazovkách televize notoricky známé. Všechny čtyři (Peníze nebo život, Život je jen náhoda, Rej vážek a Pochod stoprocentních mužů) jsou mimoto dostupné v kvalitních přepisech z původních gramodesek na kompletu kompaktních disků V+W a Osvobozené divadlo. Píseň Život je jen náhoda, kterou ve filmu zpívají Ljuba Hermanová s Hanou Vítovou, natočila firma Ultraphon s vokály Jožiny Srbové a Anity Schlesingerové. Valčík Rej vážek existuje na gramodesce ještě v delší - ovšem nevydané - verzi bez ukončení: svou délkou se prostě tato skladba na zhruba tříminutový záznamový prostor gramodesky nevešla.

O melodiích z posledních filmových premiér roku 1932 si na tomto místě budeme povídat zase za čtyři týdny.

GABRIEL GÖSSEL (goessel@volny.cz)