V rovině vyprávění se důsledně dodržuje jakoby úhel pohledu běžného účastníka bojů, který nic netuší o záměrech velení. Spielberg zvolený přístup zdůrazňuje i volbou záběrů jakoby z ruční kamery, která těká jsouce neustále v pohybu - jako kdyby byla jedním z účastníků snímaného dění. Barevně je film laděn do tlumených, potemnělých, záměrně vybledlých barev, evokujících téměř nepřetržitou deštivost, blátivost a chlad. I slunečné záběry jsou prodchnuty jakousi studeností a nepřívětivostí.

Inscenačně mimořádná je zvláště úvodní scéna vyloďování, kdy ničivé údery zasazoval nepřítel obsadivší pobřežní pevnůstky, a rovněž závěrečná, kdy v ruinách malého francouzského městečka americká jednotka, hájící jeden z mála zachovaných mostů, svede krvavý boj s německou přesilou, podporovanou tanky. Režisér ani v nejmenším nezměkčuje hrůzy, jimiž lidé museli procházet, šílené otupení, když se zabíjení stalo naprosto běžnou činností. Přežívali ti, kdo dokázali pohotověji vystřelit. Nepřítel, který kladl tuhý odpor, většinou nemohl počítat s dodržováním konvencí o braní zajatců.

Film líčí osudy jedné úderné jednotky, specializované na obtížné úkoly - zpravidla zajišťuje vyčištění prostoru od nepřátel. Však také velitel jednotky kapitán Miller (Tom Hanks) mudruje, zda obrovité ztráty, jaké jeho mužstvo utrpělo, vyvažují mnohonásobky zachráněných životů. Úkoly však plní bez odmlouvání, i když je někdy nemusí chápat - a takovým je i rozkaz, aby všemi prostředky zachránil vojína Ryana, posledního ještě žijícího syna z obyčejné farmářské rodiny. Vojenské špičky zkrátka sledují i publicitu.

Spielberga zajímají dva aspekty: jednak přivádí na scénu různorodé typy od přemýšlivého, rozhodného velitele, rozhodnutého splnit rozkaz, přes rebela, který zpochybní smysl takového příkazu, až k vyžádanému tlumočníku, jenž snad v životě nedržel zbraň v ruce, ovládán ideály příručkového chování - však jej také v okamžicích zběsilých přestřelek doslova znehybní hrůza a strach, kdy nedokáže překonat svou vytřeštěnou strnulost. Druhou sférou zájmu jsou takříkajíc všední okamžiky, kdy vojáci odpočívají, žertují, vzpomínají na domov. Spielberga zajímá, jak kleli, jak si ulevovali sprostými nadávkami, hanbatými historkami, jak se zapřísahali Pánembohem, jak před smrtí i nejstatečnější z nich volali maminku. Tyto okamžiky zároveň tvoří jakási intermezza mezi akčními výjevy, kdy lze protagonisty poznat také i z jiné než hrdinně odhodlané pozice.

Vlastenčení a ušlechtilost pohnutek zabránily vytěžit tóny skryté hlouběji ve zvoleném tématu: totiž absurditu celého počínání, kdy se zachraňuje člověk, zatímco kolem řádí nekonečný zmar. Spielberg nedospěl k otřesnému poznání, k jakému došel Collinson v Umírání za dlouhého dne (1968) - tam se specialisté na zvláštní úkoly nakonec stávají obětí svých vlastních instinktů, svého drilu.

Úterý 29. 10. 2002 ČT 2 - 20.00 hodin

Středa 30. 10. 2002 ČT 1 - 21.30 hodin

Už více než dva roky rovněž trvá pátrání po nezvěstném Petrovi Krejčím. Jeho přítelkyně ho viděla naposledy 30. května 2000, když odcházela do práce. Večer jí od něho přišla ještě SMS, o tom, že musel náhle nutně odcestovat na východ vyměnit valuty. Na opakované volání se jí už ale neozval. Krejčí měl přitom v době svého zmizení u sebe hotovost v částce několika set tisíc korun.

Čtvrtek 31. 10. 2002 ČT 2 - 21.40 hodin

Němec nevybočí z Prahy: akcentuje prostor mezi Vinohrady a Václavským náměstím, pro dlouhé jízdy uzavřenými prostory (chodby atd.) používá "rybího oka", které snímanou realitu zakulacuje, někdy dokonce sáhne po kaleidoskopickém rozdvojení takto deformovaného obrazu. Vedle těchto stylizovaných pasáží, které provázejí právě matčiny úvahy, snímá i svou vlastní chůzi se stínem před objektivem, dokonce zapojuje i jakési své alter ego (Karel Roden výtečně zprostředkovává bezprostřednost hovoru vedeného na kameru), v detailních záběrech vypovídající o peripetiích osudu, citů a pocitů.

Do vyprávění jsou zapojeny i fotografie z rodinného archivu, další dokumenty (například Havlův dopis), přítomny jsou i mimorodinné vzpomínky (třeba na Landovského). Nechybějí však ani úryvky z pověstných dokumentárních záběrů vpádu ruských vojsk roku 1968, propašovaných do Vídně, či z německého televizního projektu Česká spojka - obraz mé vlastní smrti, kde sám hrál. Režisér zařadil i šokující záběry z otevírání lebky - ještě se dovíme, jakou práci dalo sehnat mrtvolu na jiné než medicínské účely. Rád konfrontuje záběry sama sebe z mladších let se současným stavem (až umanuté detaily na spravovaný zub v horní čelisti). Je však zvláštní, jak se staví ke svým dvěma životním partnerkám. Zatímco Ester Krumbachové věnuje značný prostor (její obsáhlý, před zhoubou alkoholismu varující monolog zřejmě pochází z GENU, který o této umělkyni Němec v 90. letech natáčel), Marta Kubišová je zde jen suše zmíněna jako "ta zpěvačka" bez dalších podrobností.

Noční hovory s matkou jsou sugestivně natočenou autozpovědí režisérovou, ovšem je obtížně rozlišit, kde lze přiznat upřímnost a kde již vnímáme manipulaci. Závěrečné pasáže s Němcem lezoucím i s elektronickým klávesovým nástrojem na střechu vysokého domu nepochybně jen dokreslují režisérovo image jako snad až podivínského, urputného tvůrce, který odmítá kráčet snadnými, spolehlivě vyšlapanými cestami. Jistě podává zprávu o sobě, ale nikoli jako spolehlivý otisk reality: naopak vytváří zcela cíleně bohatě strukturovanou, různě proměnlivou, ale přitom pevně uchopitelnou a definovatelnou představu, jakou by publikum mělo o něm přijmout. Považuje-li Němec doopravdy tento snímek za svůj poslední, nezbývá než uznat, že se rozloučil dílem svébytným, jistě rozporuplným, ale určitě fascinujícím.

Režie Alan J. Pakula. Hrají Julia Roberts, Denzel Washington, Sam Shepard, John Heard a další.

Sobota 2. 11. 2002 ČT 1 - 23.55 hodin

Neděle 3. 11. 2002 ČT 2 - 20.00 hodin