Když svého času uváděla kina Redfordův snímek Obyčejní lidé, psali o něm novináři nadšeně. A přitom o příliš obyčejné lidi nešlo: dramatické situace, skryté vášně a křivdy, otázka života a smrti, navíc sociální zázemí hrdinů - to vše hovořilo spíše o výlučnosti. Myslím, že takový titul by mnohem více příslušel "malému" českému filmu, který se před nedávnem objevil v programech kin: jde o Smrady režiséra Zdeňka Tyce a scenáristky Terezy Boučkové.

Ten, kdo zná autorčiny romány a zejména pak její novinové fejetony, asi nebude tématem Smradů příliš překvapen: látka je silně autobiografická. Pojednává o rodině Šírově, kde spolu s mladým manželským párem žijí tři nezbední kluci. Nejmladší z nich je Šír "biologický", ti starší adoptovaní a navíc romského původu, což znamená dvojitou zranitelnost. Rodina se přestěhovala na vesnici blízko Prahy nejen kvůli dvěma starším nezbedům, kteří jsou všude "příliš viditelní", ale i proto, že doufá ve zlepšení zdravotního stavu nejmladšího, jenž je pro změnu astmatik. Setkává se však s problémy, způsobenými dílem nepřátelským prostředím, dílem pak přílišnou živostí svých andílků - smradů.

Štěstí, že scénář dostal do ruky Tyc a také mimořádně talentovaný, byť málo využívaný dramaturg Jiří Soukup. Ti jej pak spolu se spisovatelkou dovedli do komorní, psychologické, místy existenciální podoby, v níž humor sice má své místo, ale zachází se s ním jako s hodně vzácným kořením. Citlivě zvoleným hereckým obsazením postavy ožily přesně tak, aby souzněly s duchem příběhu. Rodiče ztvárnili Ivan Trojan a Petra Špalková, oba velmi civilně a nenásilně, dobře si poradili i s dlouhými detaily, jež jsou jakýmsi zastavením času v nejsvízelnějším okamžiku každého z pěti protagonistů.

Nesmírnou cílevědomost a preciznost prokázal Tyc při výběru a vedení všech představitelů. Nejšťastnější ruku měl ovšem u dětí, ať už šlo o tři hlavní role (Lukáš Rejsek, Jan Cina, Tomáš Klouda) nebo o baculatého chlapečka Pepu (Oldřich Kohout), který jako by právě vyšel z legendárních Pánů kluků. Mezi všemi hereckými výkony si nelze nevšimnout skromného, ale pozoruhodně výrazného herectví Renaty Kubišové v roli Pepovy matky. Nepotřebujeme se ptát, proč je se synem sama, co vede za život a jaký je jeho smysl. Kubišová nám to na velmi malé ploše dokonale zpřítomní, jako by to byl jiný, zvláštní film. Škoda že tuto slovenskou herečku ještě nikoho nenapadlo obsadit do větší filmové role. Vcelku nepříjemným dojmem na mě naopak působí zbytečně expresivní Zdeněk Dušek v roli zapšklého důchodce Bartáka, až s maniakální urputností osočujícího "cikánské smrady". Každá z postav filmu je totiž obdařena lidskými rozměry, což znamená, že na každé si divák najde to dobré i to špatné. Barták je tu ale zástupcem zla, lidského v něm není ani špetka, a tak z příběhu dost vyčnívá.

Snímku Smradi výrazně prospěla syrová kamera Patrika Hoznauera, původně pracujícího s digitálním záznamem, výrazná nejen díky zmíněným detailům a protikladným celkovým pohledům, snímaným z velké výšky, ale také evokací chladného slunečního svitu. Stejně syrovou účinnost má hudební doprovod skupiny Jablkoň. - Nečekejte na to, až Smrady uvede televize - stojí za to jít na ně do kina, protože je to jeden ze snímků, jimž plátno umocňuje působivost.