Myslíte, že nekalkulovala s nějakým úspěchem?
To nevím, možná, já jsem se jí na to neptal. Ta první verze byla ironická, výborná, líbila se mi, nicméně pak jsme si s dramaturgem Jirkou Soukupem a Terezou řekli, že je až moc vtipná a že fenomén rodiny je tam v podstatě utopen ve spoustě legrace a gagů, což by byla škoda. Nechtěli jsme se podbízet sladkou a příliš efektně podanou věcí...

Nemyslíte snad styl Marie Poledňákové?
No... Skoro, i když v realizaci se z téhož scénáře dají udělat různé věci. Když jsem ten scénář jednou večer četl poprvé, bylo pro mě klíčové, že jsem té rodině fandil. Dojímali mě, přál jsem jim. Nebyli to žádní plakátoví hrdinové, nějaká ideální rodina, to jejich soužití je hodně problematické. Chtěl jsem jim prostě pomoct na plátno. Za Terezou jsem se hned druhý den ráno rozjel a svým nadšením jsem ji přesvědčil, že mi to svěřila. Já jsem to bral tak, že je lepší žhavý Tyc v hrsti nežli Svěrák na střeše a... ona možná taky.

A během té doby stačilo vzniknout třináct verzí scénáře.
Na začátku byla velmi intenzivní práce ve třech, kdy byl hlavní podíl Terezy, Jirka a já jsme jen sekundovali, někam jsme to posouvali, případně jsme Terezu někam lákali, vábili, inspirovali, mluvili jsme velice otevřeně. To byly velmi hezké schůzky, upřímné, ideální. A ona pak vždycky v dohledné době na základě těch našich přání napsala další verzi, kterou my jsme si podrobně přečetli, opřipomínkovali, a tak jsme se dopracovali až k tvaru, o němž se nám zdálo, že je to možné východisko filmu. To ocenila grantová komise, což bylo klíčové, protože kdybychom ten grant nedostali, ten film by nikdy nevznikl.

Netušila jsem, že příprava filmu může být tak svízelná. Co se dělo potom?
Pak jsme se vrátili k původnímu tvaru, i Tereza na něj slyšela, ač s posunem, protože látka se různě měnila, přibývaly i ubývaly obrazy, postavy měly různě prostoru atd. Až nakonec ČT Ostrava asi měsíc před natáčením od výroby ustoupila. V tu chvíli ten film úplně umřel a já ho vlastně ze zoufalství zkusil resuscitovat znova v Praze. A tam mi na poslední chvíli řekli, že pomohou, ale nedají ani korunu, poskytnou jen takzvané věcné plnění, což znamenalo, že nám poskytnou techniku, lidi, laboratoře. Dali si navíc několik podmínek, z nichž asi nejzásadnější byla, abych si našel nezávislého, soukromého producenta. Tak jsem našel Vráťu Šlajera. Několikrát jsme si dobrovolně snížili honoráře, abychom se vešli do sníženého rozpočtu.

Vzešel vůbec z těch všech dramaturgických připomínek aspoň jeden přínosný nápad, který by se dal použít?
Byly tam chvílemi takové věci. Bohužel však mnozí televizní dramaturgové jdou zvláštní cestou jakéhosi mlžení, které není konkrétní dramaturgie. Já předpokládám, že když je nějaký scénář slibný nebo nadějný, tak dramaturg jej posune v intencích té látky a autorovi ho pomůže dotáhnout. Ne předělat k obrazu svému.

A televizní dramaturg třeba řekne, že je potřeba posílit ženskost. A když se ptáš, co to znamená, tak řekne - no, vždyť autorka je žena, ta to přece pochopí. Tečka. Jsou to jenom obezličky, aby mohli říct, že není úplně po jejich. Konkrétního nic neřeknou, nicméně na další verzi trvají. Tak v konci to mělo takový paranoidní charakter, protože oni začali kombinovat ty verze. Třeba: No, ten začátek byl skoro nejlepší v té druhé verzi, pak v té osmé verzi byla hezká ta a ta situace... Ale ty vytržené scény na sebe nevázaly.

Když jsme se pak z Ostravy vrátili zpátky do Prahy, tak ta skupina po roční nebo i víc než roční pauze, po přečtení té poslední verze, přijala scénář bez výhrad. Řekli, že je výborný. Najednou! Ale jisté je, že když ho měli v ruce ze začátku, tak o něj nestáli.

Jak probíhal výběr dětských představitelů?
Nejtěžší bylo najít představitele pro roli Franty, což je ten cikánský kluk. Jezdil jsem po republice a hledal nejdřív v nejrůznějších folklorních souborech. A pak jsem přijel do Příbrami. Místní romská kurátorka, úžasná žena s přehledem a noblesou, mě vzala do azylového domu, kde to bylo dosti svízelné. A já jsem se tam pokoušel o dětské herecké zkoušky. Když je to přestalo bavit a já si úplně vyčerpaný balil fidlátka, povídá ta kurátorka: "Vy na to jdete blbě." Pak mi vysvětlila, že nestačí, když s Romy jednám na rovinu, ale že se musím vystříhat abstrakce. Ty děti kolikrát neznají ani obyčejná slova, jako je "ráno". Ony říkají "když vstanu" nebo podobně - jako indiáni nebo nějaké přírodní národy. Pochopil jsem, že nezbývá než se na to romské dítě doslova napojit. A dávat jen srozumitelné požadavky a intuitivně cítit, že mě chápe, že ví, co se po něm chce. Toho jsem se držel i pak, když jsem se potkal s Lukášem, kterého mi právě tahle paní doporučila.

Jak zvládal natáčení?
Bylo pro něj hrozně těžké, jeho role byla dost náročná. No a samozřejmě mi později naprosto přerostl přes hlavu, stal se z něj úplný ďáblík, ještě ve spojení s těmi dalšími kluky, co ve filmu hráli. Měl jsem ovšem štěstí na štáb. Děti se při natáčení cítily dobře. Taky bych ještě rád řekl, že všechny herecké výkony jsme z dětí dostali čestnou cestou. Žádná rozdupaná autíčka. Prostě jsme čekali, až to přijde. Pravda, někdy to byly třeba tři hodiny.

Viděli ten film hotový?
Ano, viděli, a líbil se jim. I jejich rodičům. Z toho jsem měl trochu obavy, protože oni přesně nevěděli, do čeho jdou. S dětmi se doma učili vždycky obrazy pro následující den, dávat dětem celý scénář mi připadalo zbytečné. Navíc jsme nepotřebovali, aby se učili nazpaměť texty, nechtěli jsme po nich recitaci. Spíš aby se jim situace uložila do nevědomí a pak ráno při zkouškách se oživovala. Kluky navíc bavilo, že vlastně nevěděli, jak to bude dál.

Byli schopní pochopit, oč tam jde?
Určitě. Zvlášť ten romský kluk, ten se s takovými věcmi samozřejmě setkává často. Ty ataky vnímá, i když chápal, že ve filmu jde jen o hru. Lukáš je adoptovaný a stejně jako postava, kterou ztvárnil, žije s bílými rodiči. Byl v té roli doma, důležitá věc!

Takže Lukáš musel obdobné věci prožívat na vlastní kůži.
To ano. Dokonce se teď budou stěhovat z vesničky do malého města, protože mají pocit, že se tam lépe schovají. Jeho rodina je skvělá.

Velice výrazná je od prvních okamžiků filmu hudební složka. Jak vás napadla právě skupina Jablkoň?
Zpočátku měli dramaturgové ČT požadavek, aby tam zněla hudba romská, což jsem nechtěl, protože se mi to zdálo strašně laciné. Jablkoň je příjemně živočišná a v pozitivním slova smyslu alternativní - tím, že všechno chytré splňuje, ale není to nijak okázalé. Žádné takové "podívejte, jak jsem efektní"... Do "Smradů" ta hudba patří a těším se z ní. Pro náš film je upravená, nově nahraná. Jde o starší motivy, které mi zvučí v hlavě. Jablkoň mám rád už léta. S jejich vedoucím Michalem Němcem jsme v sedmdesátých letech tahali kabely na přenosové technice v tehdejší ČST...

Když už jsme u televize - v té jste vlastně jako doma, i když většinou na poli dokumentu. Neberete televizní práci jako degradaci?
Ne. Myslím, že práce pro televizi není nijak ponižující, může být dokonce povznášející. V České televizi vzniká spousta zajímavých věcí právě většinou v té dokumentární oblasti. Já mám samozřejmě touhu na další hraný film, i když třeba pořad Ještě jsem tady, který děláme s Terezou Brdečkovou, to je práce radostná. Ty rozhovory se starými lidmi jsou velmi inspirativní. Málokdo dokáže zmoudřet dřív, než zestárne.

Proč se svým viděním, se svým sociálním cítěním, netočíte autorské dokumenty?
Děkuji za radu. Možná to taky jednou přijde. Já jsem navíc takový pomalejší a ještě ke všemu si program žádá hlavně cykly. Ale určitě by mě to lákalo...

RENATA JAROŠOVÁ