Legendární česká šansoniérka Ljuba Hermanová (1913-1996) prožila život, v němž se zrcadlí celá historie české populární hudby. První hit, Temně hučí Niagára, měla už na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy účinkovala na pódiu smíchovské Arény. O pár let později se dostala do Osvobozeného divadla - hrála v Katu a bláznovi a v silvestrovské revui Vždy s úsměvem. Werich s Voskovcem ji objevili také pro film - stačí připomenout komedii Peníze nebo život, v níž zpívala o tom, že "život je jen náhoda". Před okupací stihla ještě projít Novým divadlem a s Oldřichem Novým, stejně jako s Werichem a Voskovcem, se na pódia po válce opět vracela. Následovalo deset let v Karlíně, kde se potkala i s Vlastou Burianem, a poté už slavná éra Divadla Na zábradlí. Tam se z prvorepublikové operetní hvězdy stala vyzrálou interpretkou náročnějšího písňového materiálu, takříkajíc na tělo jí psala plejáda výrazných autorů a textařů - její první recitál byl dílem autorské dvojice Miloš Macourek a Václav Havel, zatímco představení pro kabaret Večerní Brno jí napsal jiný věhlasný dramatik, Milan Uhde. V letech normalizace sice nebyla kariéra Ljuby Hermanové přerušena z moci úřední (jako za války přičiněním rasových zákonů), ale účinkování v zájezdních představeních a v estrádách, na které byla tehdy odkázána, její umění nutně devalvovalo a na případný comeback už nebyl čas. Hermanové výraz však z českého popu nezmizel - lecčíms se inspirovaly Eva Olmerová, Marta Kubišová, Hana Hegerová, ale i mnohem mladší zpěvačky (aniž by o tom mnohdy věděly).

Cédéčko Tyátr, které nyní vydal Radioservis, přináší převážně rozhlasové snímky Ljuby Hermanové, a přestože většina zásadních písní interpretky schází, je zajímavým dokumentem: už proto, že nahrávky z let 1961-1992 vlastně odkazují ke značné části výše načrtnutého příběhu. Najdeme tu Písničku z pouti ze semaforské hry Kdyby tisíc klarinetů (ve filmu jí ovšem roli "vyfoukla" Hegerová), šlágr Praha je Praha z pantomimy Devět klobouků na Prahu, ale i další upomínku na její léta v Divadle Na zábradlí - Blues o čase z pásma Nejlepší rocky Ljuby Hermanové. Výběrové album Tyátr však zahrnuje i léta sedmdesátá a osmdesátá, v nichž byla Hermanová nucena přijímat i takové písně, jako je nechutně budovatelská Nezlobte se, pane Hašler, hemžící se obraty typu "každé lešení mou Prahu promění v kytici jarního kvítí". Možná nejzajímavější, protože takřka neznámou, je závěrečná kapitola zpěvaččina osudu: v devadesátých letech pro ni napsal velmi krásnou píseň třeba dnes už rovněž zesnulý bohém Jaroslav Jakoubek (na albu je třeba skladba Básník), zatímco pod jakousi písničkovou rekapitulací Malej lidskej song, vyzněním příbuznou skladbě Žila som správne Hany Hegerové, jsou podepsáni Milan Jíra a textař Jan Petránek.

Právě na kvalitách autorského týmu bývají výrazoví interpreti takřka zcela závislí. Ljuba Hermanová měla v tomto ohledu více štěstí než smůly. Album Tyátr je toho vcelku výstižným dokladem.

MILAN ŠEFL