Adaptace klasických děl domácí i světové literatury jsou od samotných počátků Československé televize nedílnou součástí dramatické produkce. Dokonce lze říct, že právě ony dlouhodobě tvoří umělecky náročnější a hodnotnější protiváhu původní tvorby, až příliš často posluhující momentálním potřebám dne. Autentická kvalita literární předlohy přitom samozřejmě předem nezaručuje vznik díla, které by svým významem přesáhlo zavedený spotřební ráz televizních dramat. Čerstvým příkladem se stala minulou neděli premiéra televizního přepisu románu Guy de Maupassanta Miláček.

Obvyklým východiskem kritické reflexe bývá otázka obsahové věrnosti próze. V případě televizního Miláčka nemá podobný postup příliš smyslu. Jednak sama Maupassantova předloha dnes nepatří k obecně čteným a známým, jednak adaptace vznikla volně "na motivy" románu. Především však proto, že na vině problematického výsledku není ani tak scénář Eduarda Vernera, jako jeho realizace režisérem Dušanem Kleinem.

Podobně jako v případě řady ostatních televizních opusů tohoto - dnes z neznámého důvodu v ČT nejvytíženějšího - režiséra je i jeho Miláček ukázkou zvládnuté profese, které na první pohled není co vytknout: Populární herci jsou vhodně typově obsazeni, stylově oblečeni do dobových kostýmů, fotogenicky nasnímáni v atraktivních interiérech i exteriérech, nebrebtají, nevrážejí do sebe. Zkrátka radost pohledět. Připočteme-li navíc onu "nenápadně" zdůrazněnou nadčasovou aktuálnost Maupassantova příběhu lidského a politického prostituta, je vše opravdu na očekávaném místě, v očekávané (a předem bezpečně odhadnutelné!) podobě. Právě ono "vše" však je paradoxně hlavním kamenem úrazu. Tím, co povyšuje rutinu na umění, které by mj. skutečně ospravedlňovalo volbu literární klasiky, je bezpodmínečná nutnost osobního zaujetí tématem a jeho vtělení do osobité interpretace. Nic z toho však v Kleinově opusu nenajdeme. Stejně jako na jaře, kdy se týž režisér podepsal pod aseptickou a neosobní televizní verzi Té třetí Jaroslava Havlíčka, ani jeho pohledný Miláček nevoní, ani nesmrdí. A hlavně nevyruší diváka z pozice nezúčastněného pozorovatele.

Režisérská ochota přizpůsobit se a prodat vlastní názor za příležitost natočit cokoliv se zdaleka netýká jen zasloužilého Dušana Kleina. Daleko znepokojivější je, že stejná "univerzální použitelnost" dnes neblaze předznamenává i řadu televizních a filmových děl podepsaných tvůrci, kteří jsou i o víc než generaci mladší než on.