Autor je jedním z pravidelných hostů Arény fejetonistů, která je vysílána v pátek v rámci Dobrého odpoledne na stanici ČRo 2 - Praha.

Račte přivonět!

Navrhuji, aby rozhlas vysílal kromě mluveného slova, hudby a časového znamení také vůně. Domnívám se, že v rámci urputného souboje médií o posluchače, diváky a čtenáře by tak mohlo rádio získat značný trumf. Vedle obecně vžitých měřítek, jako je sledovanost a poslechovost, by vznikla zcela nová kategorie: čichovitost. V té by rozhlas hrál prim. Jeho vysílání by se rázem přiblížilo i nemalému počtu mladých lidí, pro něž čichačství není neznámým pojmem.

Rozhlasová novinka by byla technicky náročná, ale co neudělat pro zvýšení zájmu o vysílání! Noviny jsou čím dál tím objemnější a barevnější, televize koketuje s možností vysílání obrazu s trojrozměrným dojmem. Není snadné udržet si přední místo v tak náročném útoku na lidské smysly.

Oči a uši jsou už mediálně obsazené. V případě televizorů vznikl dokonce i atak dvojnásobný v rámci funkce "picture in picture". Tedy "obraz v obrazu". To znamená, že náležitě vybavený televizor je schopen vytvořit k už sledovanému programu ještě malé okénko, v němž jaksi informativně běží přehled o ději na programu dalším. Například v sobotu v poledne hovoří otec Železný a vzápětí v okénku jiného programu naskočí syn Železný. My pamětníci takzvaných železných nedělí jsme tak dostali aktuální novinku - Železné soboty.

Jsem přesvědčen o tom, že na technická lákadla ostatních médií může rozhlas úspěšně odpovědět vysíláním vůní. Podobné pokusy už existovaly v oblasti filmu. V dějinách kinematografie jsou takové experimenty vedeny pod heslem "aromatické filmy".

Průkopnickým dílem byl švýcarský film My Dream z roku 1940. Prostřednictvím chemického doprovodného programu se tehdy dostalo divákům v průběhu sedmdesátiminutového promítání nejen vůně lesa a květin, ale i vůně uzeného masa a medu. Dokonce i vůně (vůně?) dehtu a pasty na parkety.

Přiznám se, že mi není tak úplně zřejmé, jak asi působila v prostorách kina výsledná směsice těchto libých i nelibých vůní. Stejně tak nemám představu o atmosféře (doslova) filmu, který vznikl v Hollywoodu o dvě desítky let později. Jmenoval se Scent of Mystery. Byl nejen premiérou uměleckou, nýbrž i technickou: systém Smell-O-Vison vháněl pod jednotlivá sedadla (přesně podle "aromatických značek" ve filmu) postupně vůni tabáku, mořského ozonu a dokonce i česneku! Galimatyáš vůní a pachů nebyl asi nijak příjemný. Usuzuji tak z faktu, že ve vývoji tohoto druhu filmů se už dále nepokračovalo.

Pokud se něco z téhle oblasti ještě objevilo v dalších letech, pak zůstávalo na osobní volbě filmového diváka, zda chce film doprovodit tou či onou vůní. Mám na mysli americký film Polyester z roku 1982. Při příchodu do kina k němu dostali diváci příruční kartičku s čísly 1 až 10. Když film začal běžet, postupně se v něm objevovala čísla, která byla pokynem k setření příslušného políčka od jedničky do desítky. Pak se začala linout vůně odpovídající právě promítané scéně. Předností takového systému mělo být, že divák, který netouží po doprovodných vůních, nebude stírat příslušná políčka z obdržené kartičky. Předpoklad se ukázal jako iluzorní. Když někdo setřel políčko na sedadle vedle vás, stejně ta vůně (eventuálně nevůně) dorazila až k vašemu čichovému ústrojí.

Jednotlivé pokusy filmařů ztroskotaly. Věřím však, že technické možnosti mohou v dohledné budoucnosti odstranit všechny bývalé problémy. Účinným řešením by mohlo být uplatnění vůní virtuálních. Až takové vůně někdo vynalezne, nebude zapotřebí je větrat. Nebudou obtěžovat ani lidi v bezprostředním okolí. Jejich základem se stane účinek individuální. Dokáže-li někdo ze současných vynálezců splnit tyto podmínky, tvrdím, že rozhlas bude mít vyhráno!

Jedním z často frekventovaných výrazů v rozhlasovém vysílání je "vůně domova". Proč ji konečně nezprostředkovat posluchačům (a počichávačům)? Stejně lákavé by mohlo být odvysílání vůně dálek; nikdy jsem pod tímto výrazem neměl žádnou konkrétní představu. Naopak si umím přesně představit vůni Vánoc: například v podobě aromatického františka. V pořadech pro příznivce kuchařských receptů by se určitě úspěšně uplatnila vůně smažených řízků.

Oblíbené rozhlasové rady zahrádkářům by poskytly i doprovodné vůně květin. Přenos z fotbalového utkání by mohl zprostředkovat vjem z okamžiku, kdy neukázněný fanoušek vrhne na hřiště dýmovnici. Při vysílání pro ženské posluchačky by se uplatnilo věrné představení toho kterého parfému. Pro zvlášť náročné bytosti u přijímače zvuků a vůní by mohlo jít i o doprovod k reportáži z pražských kanálů.

Průlomem v mediální sféře by bylo, že vysíláním vůní a pachů by konečně přibyla do okruhu rozhlasové sledovanosti (a čichovitosti) také zvířata. A to nejen psi. U přijímačů by byla určitě i další zvířata, a to včetně ryb, o nichž se obecně neví, že taky rozlišují vůně. Tak například úhoř má podle zjištění dr. Teichmanna natolik vytříbený čich, že by dokázal reagovat na vůni extraktu z růží i v případě, že toto aroma by bylo vylito z obsahu jednoho jediného náprstku do objemu vody rovnajícímu se šedesáti Bodamským jezerům!