Na ledovcové cestě byla tak hustá mlha, že nebylo vidět ani na dvacet metrů, natož na vrcholy tří velikánů. To, že jsem v závratné výšce přes tři a půl tisíce metrů, jsem si uvědomovala jen díky tlaku na prsou a mírnému motání hlavy. Neviděla jsem nic ze slíbeného panoramatu, na které jsem se tak těšila a které jsem před dvěma hodinami sledovala na švýcarském infokanálu.

Výjezd na Jungfrau jsem kvůli špatnému počasí už dva dny odkládala. Dnes jsem se musela rozhodnout. Stihla jsem předposlední vlak, který z alpského letoviska Interlaken vyjíždí. Běžný vláček, mezi cestujícími převažují Japonci. O pár kilometrů dál ale pohodlné kupé opouštíme a přesedáme na zubačku. Míříme kolem kouzelných vodopádů padajících ze skály do Wengenu. Míjíme slavnou sjezdovku Lauberhorn. Ve výšce 2061 metr usedáme už do třetího vlaku. Rodinka Japonců, posedlá zdokumentováním každého kroku na evropské pevnině, už nastoupit nestihne. Švýcarské vlaky jezdí na minutu přesně, na opozdilce nečekají.

Cesta do sedla Jungfrau je fenoménem důvtipu a lidského úsilí. Je hodna současné doby moderních technologií, akorát s tím rozdílem, že nápad na její vybudování se zrodil před více než sto lety v hlavě jednoho curyšského průmyslníka. Stavba započala roku 1896 a přibližně tři stovky dělníků se musely vyrovnávat s velmi tvrdými podmínkami. Zejména v zimě je ohrožovaly laviny, bouře a silné větry. V provizorních domcích přežívali díky na podzim přivezenému proviantu - 12 tunám mouky, 15 hektolitrům vína, 2 tunám brambor pro Švýcary a 800 kilogramům makaronů pro Italy. Přesto mnozí z nich unikátní stavbu o délce devět a půl kilometru s převýšením 1400 metrů zaplatili životem. Po šestnácti letech přivítala Jungfrau prvního turistu.

Téměř na měsíc přesně o devadesát let později mířím do sedla panenské hory i já. Ve skále na nejvýše položeném nádraží v Evropě funguje poštovní úřad s vlastním kódem a razítkem s nadmořskou výškou, restaurace, obchody a dokonce i hotel. V hoře je vykutaný také ledový palác s plastikami. Poměrně novou atrakcí je vyhlídková terasa Sfinx. V rychlovýtahu pro dvacet osob jsem jela já a devatenáct Japonců. Ani mě neudivilo, že z reproduktorů se veškeré informace dozvědí v rodném jazyce. Za příznivého počasí je odtud úchvatný pohled do podhůří a na obzoru bývá vidět německý Schwarzwald, francouzské Vogézy a juru, která se táhne až k Ženevskému jezeru. Tento pohled mi zůstává utajen. Vycházím na sněhové pole, teplota tu je těsně pod nulou. Japonci dávno odešli do restaurací, kolem mě je mrazivé ticho, které narušují zvuky praskajícího ledu z blízkého Mönchu.

Nakonec jsem se dočkala. Jako zázrakem se chuchvalce mléčných mraků rozestupují a pár set metrů přede mnou se tyčí vrchol Jungfrau. Než se opět ponoří do mlžného oparu, fotím jako zběsilá.