Ačkoli Polsko i Maďarsko patří k našim nejbližším sousedům, jejich filmy na plátna kin prakticky neproniknou. Kdyby nebylo České televize, která se pravidelně věnuje i těmto podceňovaným teritoriím (od tohoto týdne bychom měli spatřit cyklus nových maďarských filmů), úplně bychom zapomněli, že existují i jiné snímky než americké. Proto byla akce Současná filmová tvorba - střední Evropa, uspořádaná Maďarským kulturním střediskem v Praze, nesmírně cennou příležitostí poznat jinak stěží dostupné kinematografie - a vybrané tituly zhlédnout na filmovém plátně!

Byly uvedeny více než dvě desítky filmů z České republiky, Slovenska, Polska i Maďarska, vedle hraných projektů se několikrát mihly i dokumenty, nechyběla ani zajímavá sestava současných českých reklam. Nebylo divu, že chybička (nikoli však vinou organizátorů s Táňou Dimitrovovou v čele) se občas vloudila. Jednou videokazetě s maďarským filmem chyběla zvuková stopa, jindy slovenský producent dokumentu o Juraji Jakubiskovi jednoduše zakázal promítání. Avšak jednoznačně převažoval velice pozitivní dojem, daný už příjemně domáckým prostředím, v němž se celá akce odehrávala.

Jaké jsou nejnovější polské a maďarské filmy? Jednoduše řečeno nevyrovnané. Letos scházela tak oslovující výpověď, kterou loni nabídl polský film Ahoj, Terezko s tématem hrozivé citové deprivace navenek slušného děvčete, nebo maďarská tragikomedie Pas. Letos jsme mohli vidět filmy, které sice - ve většině případů - vysloveně nenaštvaly, ale rozhodně se nezapíší mezi ty, které natrvalo uvíznou v paměti. Klasická témata odhodlání a statečnosti, jak se odrazila v polském filmu Boží drobty (katolický kněz schovává za války židovského chlapce) i v dramatu maďarského klasika Istvána Szabóa Na miskách vah (americký soudce vyšetřuje míru kolaborace prominentního dirigenta třetí říše se zločinným režimem), byla pojednána nadmíru konvenčně.

Převažovaly průhledy, z různých úhlů zkoumající nástrahy soudobého života, strnulou existenci uzavřenou do paneláků, do upadajících společenství. Tvůrci se soustředili hlavně na dospívající hrdiny, zpravidla konfrontované s nějakými nástrahami, jenže výsledné pojednání často sklouzávalo k plané mondénnosti, kdy rádoby modernistický způsob podání jen zastíral unylé myšlenkové obzory. Tento postřeh se týká slovenského filmu Déšť padá na naše duše, polských filmů Panelak.pl či Sobci, maďarských příspěvků Pokušení a Nádherných dnů. Nezvládají-li tvůrci elementární řemeslné základy, stěží mohou experimentovat; k takovému zjištění jsem posléze dospěl.

Nejpozoruhodnějším počinem celé přehlídky byl podle mého názoru maďarský snímek Škyt, dílko velice svérázné, mozaikovitě vystavěné, načrtávající mnohdy šokující motivické souvislosti, které se zcela obešlo beze slov, a tak stvrdilo svou univerzální srozumitelnost. Nehybným svorníkem celého dění se stává škytající stařík, sedící jakoby apaticky před svým chatrným domkem. Kolem něho procházejí či projíždějí nositelé dalšího dění, jeho škytání se stává jednou ze zvukových dominant, souzní s množstvím jiných ruchů, zachytávajících v širokém rejstříku všechny myslitelné zvuky spojené s venkovem. Určující je samozřejmě vizuální ztvárnění. Patrná je záliba v makrodetailech, zachycujících třeba srst či genitálie zvířat, ale také pohybující se součástky strojů. Debutující režisér György Pálfi natočil film zcela nezvyklý, možná i bizarní, avšak nesporně působivý. Určitě by zaujal i v českých kinech.