Cítíte se být příslušníkem elity národa?
Řeknu vám, jak to celé vzniklo. Česká televize tenkrát o mně chtěla natočit čtyřicetiminutový portrét. To byla ohromná pocta, ale já jsem byl tehdy ve svých nárocích dost nekompromisní, nebo alespoň jsem si to o sobě myslel, a chtěl jsem, aby - když už o mně bude někdo něco točit - byl ten film opravdu dobrý. Přímo bytostně jsem nesnášel takové ty produkce o vážné hudbě a muzikantech ve stylu "ležící spící", neboli umělec s velkým U, jaké se tenkrát povětšinou točily. To už raději nic. Tak jsem plácl, že tedy dobře, ale jedině s Janem Špátou. To jméno bylo pro mě pojmem, moc se mi líbil například jeho portrét Libora Peška. A myslel jsem si, že tím je to odbyto, že nebude nic. Jenže za nějaký čas mně bylo oznámeno, že mě chce vidět pan Špáta. Sešli jsme se v kavárně a pak si mě poslechl a vznikl ten film.

Takže namísto třičtvrtěhodiny - čtvrthodina.
Ano, Jan Špáta mi sdělil, že by chtěl natočit můj portrét do cyklu GENUS. Toho jsem se původně zhrozil - řekl jsem samozřejmě, že vůbec nepatřím mezi elitu národa, že jsem toho tolik nedokázal - uvědomte si, že to bylo před sedmi lety! Jan Špáta mě ale umluvil. Argumentoval tím, že je potřeba udělat v televizi něco pro vážnou hudbu a představit někoho mladého - a tady je šance.

Byl jste pak s výslednou podobou filmu spokojen?
To bylo taky zajímavé. Jan Špáta mě pozval na předváděcí projekci a řekl, že během filmu nechce slyšet žádné poznámky. Všechno prý až potom. Pomyslel jsem si, že to asi bude těžké, věděl jsem například, jak rýpu při poslechu svých nahrávek do střihů, chudáci producenti! Ale neměl jsem, co bych řekl. Musím říct, že pro mne vztah s Janem Špátou znamenal jedno z těch velkých životních setkání. Stýkali jsme se i po natáčení jako přátelé, a i když já jsem již dlouho nenašel chvíli navštívit ho v jeho současném bydlišti v Jevanech, myslím na něj často. Špáta je umělec a člověk, jakých je na světě nemnoho.

Když jsme u televize a propagace vážné hudby - co kdyby vás pozvali do nějakého zábavného pořadu, například jít dělat porotce do Caruso show? Šel byste?
(Dlouhé přemýšlení) To kdyby je velice ošidné. Nechci odsuzovat nikoho, kdo tam jde, ale já bych tam asi nešel. Mám dost práce a je pro mě důležitější dobře se připravit na koncert nebo věnovat se lidem či věcem, které mám rád. Kromě toho nechápu, komu by moje účast například v porotě Caruso show mohla prospět.

Dlouho jste se rozhodoval, jestli se svěřit agentovi, a dlouho jste tomu odolával. Teď agenta máte. Je to lepší než dřív?
Určitě. Moje činnost je teď lépe koordinovaná. Obecně bych ale agentury nijak nepřeceňoval. Na pódium musíte stejně přijít sám a jestli vás příště pozvou znovu, to záleží hlavně na vás a na vašem výkonu.

Máte teď díky agentovi více nabídek?
Popravdě řečeno jsem vlastně vždycky měl nějaké agentury v zahraničí a ty pro mě pracovaly. Neměl jsem ale svého českého agenta. A co se týče těch nabídek, je jich dost, samozřejmě někdy více, někdy méně, ale to bylo i před tím, my spolu pracujeme teprve krátkou dobu, přesněji druhou sezonu.

Dojednává agent vaše honoráře?
Honoráře ano. To je ideální situace, protože o penězích jsem se vždycky bavil nerad.

Nevadí vám, že část vašeho honoráře jde na plat agentovi?
Tak to prostě je. On pro mě vykonává nějakou práci a musí za to být zaplacen. To je normální.

Takže něco jako fanynka?
Fanynka ne. Ona byla jedna z těch mladých, kteří si po koncertě nepřišli pro podpis. Ale já jsem si jí prostě všiml. Je vysoká, což ti jižané tolik nejsou. A pak ty oči! V další sezoně jsem jel do Izmiru znovu, to už jsem ji vyhledal, a potom ještě jednou do Istanbulu. Dva roky jsme spolu takzvaně chodili, ale takové to klasické chození to nebylo. Já jsem tam byl bez cella jednou, jednou přijela Elif do Prahy. Hned při našem druhém setkání jsme řekli, že to je ono - a skončilo to svatbou.

Mluvívá se o tom, že soužití lidí různých kultur nedělá dobrotu. Co u vás?
Kdyby Elif pocházela třeba z tureckého východu, mohl by to být problém. Jenže Turecko je velké a v mnohých ohledech otevřené, možná otevřenější než Čechy. Ale co je podstatné, Elif má podobnou výchovu z domova, prostě podobné zásady a podobné priority. A to je, myslím si, to nejdůležitější.

Jak se vaše paní loučila se zemí, kde vyrůstala?
Těžko. Jednak je u nás úplně jiné počasí, jednak u nás třeba není zdaleka taková kvalita jídla jako v Turecku. Myslím si, že kdyby to nebylo kvůli mně, tak by sem asi nepřesídlila. Ale zase Praha je nádherná, to ona ví, a ten kulturní život taky není k zahození. Já Čechy a Moravu miluju.

Jak zvládala češtinu?
Zpočátku jsme spolu mluvili anglicky, ale když jsme byli tady, přišlo mi to skoro až perverzní. Ona ale už za půl roku mluvila obstojně a dnes, po čtyřech letech, lidi většinou ani nepoznají, že se tady nenarodila. Hodně jí pomohla moje matka. Chodila pak do Jazykové školy ve Školské, udělala si kurzy Pražské informační služby a celkem záhy po příjezdu absolvovala v češtině autoškolu. Obdivuhodně se tu zapojila do života. Na filozofické fakultě, kde studuje češtinu, letos začíná dělat lektorku turečtiny. Ale břišní tanec po ní nechtějte! Směju se, protože to je asi to jediné, co si Čech pod pojmem Turkyně představí. Ach jo...

Za desku s názvem Reflexe jste získal cenu pro nejlepší nahrávku klasické hudby roku 2000. Ovlivnila tahle cena prodejnost desky, i když jde o soudobou vážnou hudbu?
Myslím si, že ne. Stejnou cenu jsem dostal v pětadevadesátém roce za sonáty Rachmaninova a Schnittkeho a taky se ta deska nějak výjimečně neprodávala. V našich podmínkách se podobným věcem nevěnuje dostatečná publicita a taky mám pocit, že naše vydavatelství neumějí podobných příležitostí dobře využít. Možná naše deníky a jejich kulturní rubriky nemají takovou pozici jako anglosaské deníky. Náš trh je příliš malý a to je dost velká nevýhoda pro české interprety.

Jiné vaše nahrávky se ale prodávaly dobře!
Daleko nejlépe Bachovy suity pro sólové violoncello. Bacha prostě lidé milují a já se jim nedivím.

Zpátky k Reflexím. Na festivalu Struny podzimu jste hrál skladby z téhle desky - ovšem s jakýmsi bonusem.
Program jsem mírně poupravil, zůstala kostra a celkový - řekl bych - duchovní záměr té desky. Vždycky mě lákaly takové věci, jako nahrávání různých zvuků a atmosféry, jejich různý mix a použití v nových souvislostech. Tak jsem se vypravil s minidiskem na Pražský hrad a tajně jsem tam natáčel. Všímal jsem si nejenom těch atraktivních věcí, jako jsou zvony nebo výměna Hradní stráže; je tam slyšet například i tekoucí voda u sochy svatého Jiří a telefonický hovor nějakého kluka u té kašny, hlas průvodce a turistů, atmosféra v katedrále svatého Víta, nějaká kára, kterou přes nádvoří kdosi táhne, a co hlavně a nejvíc, zpěvy ptáků. Takové to jarní ptačí probouzení okolo páté, to miluju. Práce se zvuky mě vždy bavila.

Když jsme u těch kostelů, váš tatínek je architekt a měl velký podíl na rekonstrukci kostela svatého Vavřince. To je dnes prostor, který patří festivalu Pražské jaro, a je tam koncertní síň. Hrál jste tam někdy?
Ano, hrál. Už když se ten kostel znovu otevíral, a od té doby docela často. Je to velmi příjemný a inspirativní prostor.

Dílo vašeho tatínka vás ostatně provází i na cestách.
Už před lety mi tatínek umělecky omaloval pouzdro na nástroj. Je to můj první pevný futrál na violoncello, takový ten bolševický, papírový, hrozně těžký. Jenže je pomalovaný od mého táty. Je to originál (ukazuje názorně), tohle je třeba ňadro. Ale na cestách mě neprovází, je to opravdový unikát a na tahání po koncertech by ho byla škoda.

Právě vydáváte dvojalbum, kde je mimo jiné první Dvořákův cellový koncert. Dvořák byl v době, kdy ho psal, mladší, než jste teď vy.
Je to vlastně první Dvořákův pokus o koncert vůbec. Zajímavé je, že ho Dvořák nikdy neinstrumentoval pro orchestr, asi o tom koncertu sám velké mínění neměl. Koncert se dnes hraje v dvou rozdílných úpravách, Miloš Sádlo krásně natočil svou verzi s orchestrací Jarmila Burghausera, anglický cellista Steven Isserlis zase hraje verzi Gunthera Raphaela. V té podobě, jaká je na desce, nebyl koncert nikdy nahrán a asi ani hrán. V rámci souborné edice Dvořákova díla pro cello a klavír, kterou Supraphon chystal, jsem se domníval, že by měla existovat nahrávka podle skladatelova autografu, se vším všudy, i s těmi takzvaně slabými místy. Musím říct, že jsem se do koncertu po dvou živých provedeních, pár hodinách strávených ve studiu a nespočtu hodin při studiu partitury zamiloval. Je to takový nepředstíraný, nefalšovaný romantismus, mladicky optimistický, trochu upovídaný a naivní. Ale tím i půvabný a mnohdy překvapivý. Posluchači kromě koncertu najdou v kompletu ostatní Dvořákovy skladby pro cello a klavír, včetně šlágrů, jako jsou Rondo, Klid nebo vlastní Dvořákovy úpravy Slovanského tance g moll.

Desku vám křtil Dan Bárta. Jste příbuzní?
Pokrevně asi ne. Mám ale pocit, že jsme příbuzní přes muziku. Máme na ni společný pohled.

I díky Danu Bártovi bylo na křtu vaší nové desky hodně fotografů a novinářů vůbec. Myslíte si, že tah s Danem Bártou pomůže cédéčku v prodejnosti?
Nevím. Myslím, že spojení Bárta-Bárta může být atraktivní pro novináře, ale jestli si album někdo v obchodě koupí, to už závisí na mnoha jiných věcech. Ale doufám, že se bude prodávat už jenom kvůli Dvořákovi. Je to skvělá hudba a já jí věřím.

TOMÁŠ PILÁT