Letošní laureátka Státní ceny za literaturu Květa Legátová bude pravidelným posluchačům Českého rozhlasu nejspíš známější něž přispěvatelům kulturních rubrik našich deníku. Ti totiž shodně psali, že Želary, soubor devíti povídek (v uplynulém roce jej vydalo nakladatelství Paseka a jako četbu na pokračování uváděla letos v květnu stanice ČRo 3 - Vltava), za který autorka cenu získala, je jejím literárním debutem. Tím uvedli své čtenáře hned do dvojnásobného omylu. Jednak zcela mimo oblast literatury vyřadili žánr rozhlasových a televizních her - autorka skrývající se za pseudonymem Květa Legátová jich napsala minimálně šestnáct! - a za druhé vůbec nevzali v úvahu její dvě knihy, které publikovala na přelomu 50. a 60. let. Na obě skutečnosti přitom letos upozornily dva články: o prvotinách Věry Hofmanové, jak zní skutečné autorčino jméno, se zmínil brněnský literární vědec Štěpán Vlašín v 9. čísle týdeníku pro literaturu a kulturu Obrys - Kmen a o jejích rozhlasových hrách režisér a teoretik rozhlasové tvorby Jiří Hraše v 7. čísle bulletinu Svět rozhlasu (přetištěno v Souvislostech 2/2002). Údaje, jež jsou v těchto článcích obsaženy, lze konfrontovat se Slovníčkem současných brněnských spisovatelů (Knihovna Jiřího Mahena, Brno 1995) a s Opravilovým Slovníkem pseudonymů v české a slovenské literatuře (Praha 1973). Zde jsou další informace, jež doplňují a také poopravují obraz, který média o Květě Legátové - možná i za jejího přispění - vytvářejí. (Že se autorka zřejmě ráda skrývá do tajemného oparu ostatně naznačila Dora Kaprálová nejen názvem jejího portrétu - Tajemná spisovatelka a její krajiny -, který jsme přinesli v letošním 11. čísle Týdeníku Rozhlas.)

Věra Hofmanová rozhodně není prostou učitelkou z venkovské malotřídky, která z ničeho nic svým debutem zazářila na literárním nebi a dříve odmítala publikovat. Je vysoce erudovanou a vzdělanou ženou, která začala spolupracovat s rozhlasem již za první republiky a byla v kontaktu s Františkem Kožíkem, tedy autorem, jehož zásadní, rozhodující a dlouhodobý vliv na rozhlasovou dramatickou tvorbu lze stěží přecenit. Studium češtiny a němčiny na brněnské univerzitě, které započala před válkou, dokončila v roce 1947 a doplnila jej studiem matematiky a fyziky na tamější pedagogické fakultě (1956). Důvěrná znalost prostředí a života na slováckých Kopanicích, kterou ve svých baladických a krystalicky zářivých prózách prozrazuje, napovídá, že nejspíš několik let opravdu učila na základní škole ve Starém Hrozenkově, převážnou dobu svého pedagogického působení však strávila na školách středních: ve čtyřicátých letech na brněnské Konzervatoři a reálném gymnáziu v Uherském Brodě a od roku 1954 pak nepřetržitě až do roku 1978 na Střední knihovnické škole v Brně (almanach k 50. výročí této školy praví, že zde učila matematiku, fyziku, němčinu a český jazyk a literaturu). Jejím debutem byl soubor črt Postavičky (Krajské nakladatelství v Brně, 1957), druhou knihou pak román Korda Dabrová (tamtéž 1961). Prózy Věry Podhorné - jak tehdy zněl autorčin pseudonym - už tehdy vyvolaly pozornost kritiků a zaznamenaly řadu recenzí (mezi jejich autory najdeme nejen již zmíněného Štěpána Vlašína, ale také například Milana Jungmanna).

Z rozhlasových her Věry Hofmanové lze podle výše uvedených pramenů jmenovat 14 titulů - Studentská komedie (1963), Dopis od Chuligána (1965), Červená naušnice (1967), Vražda v lomu (1970), Variace na jedno z mizení (1971), Sestra, Třetí planeta, Zajatec, (bez data) Pro každého nebe (1991), Ostrov slušných lidí (1993), Superkočka (1993), Škrtidla (1993), Noc s Bystrozrakým (1995), Legenda o ctnostné Dobromile (1998) - z televizních her dva tituly: Ta vteřina, Výslech profesora Mrože. Pro úplnost dodejme, že v současnosti uvádí divadlo v Košicích pod názvem Nebo pro každého jevištní podobu jedné z jejích rozhlasových her a že podle v pořadí čtvrté autorčiny knihy Jozova Hanule natáčí režisér Ondřej Trojan film, jenž se bude podle domnělého autorčina debutu nazývat Želary.

Ucelený obraz jednotlivých postav Želar si může čtenář vytvořit, teprve konfrontuje-li jejich dílčí a často protikladné podoby, jež jednotlivé povídky nabízejí. Obdobně je to i s podobou autorky skrývající se za pseudonymy. A tak jako lze za údajným "souborem povídek" odkrýt sofistikovaně komponovaný strhující román o nadčasových hodnotách lidského bytí a vztahů, kdo ví, zda literární historici a teoretici, kteří prostudují celé autorčino dílo, neobjeví fascinující tvůrčí osobnost, v níž se nečekaně kříží některé z hlavních proudů české literatury 20. století.