Psáno exkluzivně pro Týdeník Rozhlas

Nikdo nezabrání tomu, aby se mezi řešení velkých věcí - například za jakých podmínek budeme v Evropské unii - nevtíraly neodbytně záležitosti banální, nijak světoborné a zdánlivě jakoby nicotné. Jsou tu, budou i nadále, a zmizí-li staré, přijdou nové. Trápí a sužují vysoké procento obyvatel. Například: jak já to udělám s nákupem v nejbližším městě, když autobus tam jede v pět ráno a zpátky až v osmnáct večer. Jenomže co chci koupit, nutně potřebuji. Takže je to pro mne otázka, která má právě teď mezi všemi na světě přednost. Tenhle postoj je logický, normální a lidský. Pro každého jsou důležité i ty malé věci neodbytné každodennosti, která musí mít svůj řád a prostor, má-li člověk být spokojený. A také má-li se soustředit i na otázky vyššího řádu, tedy i na věci velké.

My máme právě za sebou volby. Vybrali jsme k obměně třetinu senátorů, kteří se mají starat o záležitosti státu jednáním ve sněmovně a zastupitele obcí a měst, jejichž doménou bude ta každodennost. Říkám to proto, abychom si uchovali v paměti s jejich jmény i slova předvolebních slibů. Ty se totiž obyčejně dávají jaksi letmo. Ve městech lidem, procházejícím náměstím, v malých obcích v hospodách, i když tam sedí jen tři stálí hosté. Uchazeči o posty volili nejčastěji styl - odbýt to rychle. Hlavně se pochválit! Kandidáti senátorství slibovali, co se lidí dotýkalo nejvíc: postarám se i o vaši obec, pomohu vaší vesnici, můžete za mnou kdykoliv přijít... Škoda že nikdo neříkal: umím dělat zákony, rozumím jejich stavbě a vzájemné návaznosti právních norem. Znám problematiku, takže se přičiním, aby ty nejdůležitější vzešly přednostně. A slibuji: budou to zákony rozumné, včasné a domyšlené, takže nebudou kulhat na obě nohy hned od prvního dne platnosti. Nešlo přehlédnout, že kandidáti senátorství byli prostě přesvědčeni, že taková myšlenka by byla lidem příliš vzdálená. Vnucovali představu, že Senát je sborem zastánců obcí, kteří mají možnost vyzískat někde peníze na vše potřebné právě pro ně.

V České republice máme 8250 malých obecních úřadů se stejným počtem zastupitelstev. Mají běžně na starosti nejen své sídlo, ale ještě malé vísky v okolí. Nesou na ramenou nelehké břemeno. Život na venkově u nás se stává těžším a těžším. Dvanáctiletá bilance vůbec není potěšující. Je to vidět na první pohled. Bývalé prodejny pro každodenní běžný nákup nemohly jít s cenami tak dolů jako supermarkety blízkých měst, a tak jsou zavřeny. Někdejší poštovní úřad obyčejně už neexistuje, můžete nanejvýš vhodit dopis do schránky. Malé obce, do kterých na pár hodin zajíždí lékař, to považují za velké vyznamenání. Jednotřídky nenasbírají dostatek žáků, takže se děti různě dopravují nebo chodí pěšky do škol v okolí. Zaměstnání široko daleko není. Nu a proto nejváženějšími lidmi v obcích jsou ti, kdo mají auto, alespoň jednou týdně zajedou do blízkého městečka a lidem, hlavně starým a nemocným, jsou ochotni nakoupit. Autobusové spojení bylo zrušeno vůbec a nebo jezdí v pracovní dny jednu linku denně. I na to se muselo složit vždy několik obcí, na víc nejsou peníze.

Chtěla bych znát senátora, který tohle všechno svým voličům vyřeší. Ti mezi nimi, kteří chtěli postoupit z komunální politiky výš, hlásali při svých cestách venkovem heslo: ať lidé neodcházejí do měst! Naopak ať přibývají na vesnicích. Že už i dnes jsou takoví? Že i uprostřed polí, blízko lesů, na řadě míst mezi vesnicemi vyrostly shluky malých hradů? Máte pravdu. Bohaté rodiny chtěly žít uprostřed přírody, postavily si a splnily si sny. Teď řeší otázku, jak ty své paláce vytápět a jak vyřešit návrat dětí ze školy. Ráno, vyjede-li matka jedním autem a otec druhým, to ještě jde. Ale co odpoledne, když jsou ještě v práci? Zatím se v dešti a nepohodě třesou jejich děti na autobusových zastávkách anebo zoufale mávají na auta, jedoucí směrem k nim domů. Nejednoho z takovýchto nových obyvatel venkova už napadlo - jak dlouho to takhle může fungovat, zda budou stále zdraví, zda budou vždycky stačit prostředky...

Tohle všechno se nedalo probrat na posezení při půllitru piva Platan, Nektar nebo českobudějovického piva s kandidáty na senátorské křeslo. Na jihu Moravy ochutnali ke slibům i víno a slivovici. V Ústí nad Labem se ocitla s kandidátem na plakátu i hezká spoře oděná Romka. Na Prácheňsku se rozdávaly z Nadačního fondu Prácheňska dokonce peníze. Bylo to zpestření! Ale ouvej, do zastupitelstev v těch nejmenších obcích bylo velmi těžké najít kandidáty. Ti ovšem neměli co rozdávat. Tady už všichni vědí, že ti "na obci" jsou první na ráně, jde-li o stížnosti. A pravomoci, nemáš-li finance, je jako servírovat jablko někomu, kdo nemá zuby. Ve Víceměřicích na Prostějovsku doplnil počet kandidátů nejstarší občan, bývalý strojař, pětadevadesátiletý Jan Zahradníček z ČSSD. Věděl předem, že bude zvolen. Za starostu bude prosazovat toho dosavadního. Proč? Protože je podle jeho názoru správně "fikaný". Už podruhé kandidoval za nezávislé. Pro vesnici prý je to nejpřijatelnější. Nelze mu vyčíst hříchy žádné politické strany.