Je to zvláštní: jsme ještě ochotni uznat, že stalinská padesátá léta byla obdobím hrůzy a teroru, avšak na éru normalizace vzpomínáme - pokud jsme ji tedy zažili - bezmála s nostalgií, jako na něco uklidňujícího, co snad dokonce rozdávalo pocit bezpečí. Ve vztahu ke komunistické moci opravdu asi platilo - kdo není proti nám, je s námi. Až na řídké výjimky se přizpůsobila celá umělecká sféra; vždyť všichni chtěli rozdávat zábavu, aby se lidem lépe dařilo zapomínat, v čem žijí. Aspoň taková vysvětlení často slýcháme. Za horší ovšem pokládám, když stejný alibistický postoj zaujme dokumentární pořad.

V Dolenského epizodě z Předčasných úmrtí, věnované osudům oblíbeného zpěváka Milana Chladila, se postupně skládá mozaika přizpůsobivosti. Chladilovi kolegové a jiní pamětníci mají tendenci co nejvíce vyhladit jeho památku, až zbude svítivě obroušený pomníček. Chladil zpíval rád a z plna hrdla, svým tuctovým zjevem, svou bodrostí vnášel představu, že je vlastně jedním z těch, před nimiž vystupoval. A toto "objektivní" zjištění se stává základní platformou celého dokumentu, který zcela pomíjí dimenzi duchovní; nepadne ani stín zamyšlení nad tím, co vlastně zpěváci pomáhali tak usilovně legalizovat.

Nemohu se zbavit málo příjemného pocitu, že opět vítězí snaha pokud možno rozpustit v plkavé mnohomluvnosti vlastní postoj, upřednostnit alibistické zaoblinky, které jakýkoli náznak kontraverze okamžitě překryjí laskavým závojem idylizovaných pohledů. Netýká se to jen nedávné minulosti. Podobný přístup nacházíme i ve Fantově dokumentu Svět, kde se žebrá. Noticka k tomuto pořadu praví, že "v přístupu k lidem na okraji společnosti se projevuje naše občanská nedospělost."

Otázkou ovšem zůstává, zda onu nedospělost spíše nevykazuje samotný režisér. Také spoléhá na "objektivizující" výpovědi žebráků, úředníků, i těch, kteří podnikají sociologické průzkumy. Všechna zjištění plynou z téměř vzdělávacích, mnohdy odosobněných promluv, které charakterizují jednotlivé typy žebráků. Převažuje alibistický pohled zvenčí, který nijak nevniká do hloubi zkoumaného fenomenu. Vzpomínám na oduševnělé průhledy řekněme takového Jana Špáty, třeba ve snímku Respice finem, kde skrze pouhé zpovědi opuštěných vesnických stařenek postihuje na jedné straně smířenost s tíživým osudem a současně do nebe volající křivdy páchané jménem spravedlnosti a pokroku.