Koncem roku 1931 procházel německý Ultraphon konečnou likvidací. V ČSR měl aktiva ve výši 1 milionu Kč, proto holandští majitelé navrhli společnosti Ravitas, která u nás zastupovala zájmy této firmy, aby tento majetek i s právem nadále používat ochrannou známku Ultraphon odkoupila. Společnost Ravitas sice požadovanou částku v hotovosti neměla, ale podařilo se jí dohodnout dvouletý splátkový kalendář - ten skutečně dodržela, a tak od ledna roku 1934 mohla vzniknout již čistě česká firma Ultraphon, akciová společnost pro průmysl a obchod gramofonový se sídlem v Klimentské ulici v Praze.

Zdá se, že roce 1932 také již konečně pominula nevraživost mezi stále ještě poloněmeckou společností Ravitas a českým Svazem průmyslu a obchodu gramofony, jehož tiskový orgán - časopis Gramotechnika - shodou okolností v tomto roce zanikl. V předchozích letech totiž často otiskoval výpady zaměřené proti obchodním praktikám společnosti Ravitas, jež označoval za ne příliš čisté. Firma Ravitas coby relativní nováček na českém trhu se - ze svého hlediska zcela pochopitelně - totiž stavěla proti politice zvyšování cen gramodesek prosazované zmíněným Svazem. V této čistě obchodní polemice často zaznívaly argumenty velice neobchodní, jak dokazuje následující citace z jednoho článku v časopise Gramotechnika, který byl reakcí na reklamní leták společnosti Ravitas končící slovy písně ...hrom a peklo marné Vaše proti nám jsou vzteky:

Firma Ravitas, češtinou ne právě korektní, snaží se rozehrát struny vlasteneckého nadšení. Je to nedůstojná hra s city nejsvětějšími a působí trapně. Připomínáme, že divně se to shoduje s tím, že na příklad representant firmy, chce-li se srozumitelně vyjádřiti, používá na schůzích němčiny. Vysoká úroveň našeho listu nám nedovoluje, abychom odpovídali týmž tónem, kterým na nás firma Ravitas útočí. Jsme si vědomi svého poslání jako jediný odborný list tohoto druhu v Č.S.R. a nikdy neklesneme na stupeň, kde by nás snad mnozí rádi viděli. Gramotechnika nikdy nesloužila, neslouží a nebude sloužiti zájmům cizozemských firem, ale jedině výhradně zájmům československého obchodnictva a průmyslu...

Zde je ovšem třeba poznamenat jednu pikantní skutečnost: český Svaz průmyslu a obchodu gramofony v této době sdružoval - kromě reprezentanta jediné (tehdy navíc ještě malé) domácí gramofonové firmy Esta - jen výlučně zástupce mocných zahraničních firem vydávajících u nás gramodesky značek Parlophon, Odeon, Homocord, HMV a Polydor, přičemž paradoxně bezkonkurenčně nejlacinější gramodesky nabízela v inkriminované době právě česká firma Esta.

České nahrávky na gramodeskách značky Ultraphon jsou pro rok 1932 vymezeny matričními čísly 14133-14581 a objednacími čísly zhruba 10370-10589. Jejich katalog na tento rok uváděl vlastenecký slogan "Cizina nedováží od nás, ale vyváží k nám. Kupujte československé výrobky! Kupujte jen desky Ultraphon - věrný tón! Ultraphon je náš!" a zároveň informoval o návštěvě pana ministra obchodu doktora Matouška, který "navštívil naši továrnu, kde si prohlédl s velkým zájmem náš mladý gramofonový průmysl a projevil spokojenost s docílenými výsledky naší práce". (Možná proto také Ultraphon velice pohotově natočil na gramodesku projev, který tento pan ministr téhož roku přednesl na XXV. Pražských vzorkových veletrzích.) Dodatek ke katalogu gramodesek z října roku 1932 pak zakončovala pozvánka k prohlídce "naší československé továrny na gramofonové desky Ultraphon v Praze-Libni, Na Rokosce č. 94 (vůz elektrické dráhy číslo 4 a 14)". Zde jen dodejme, že podobné návštěvy své lisovny v Praze-Bubenči organizovala počátkem 30. let i další gramofonová firma Homocord.

Značnou část zmíněného katalogu ještě zabírají německé nahrávky, které jsou většinou uváděné s křestními jmény autorů důsledně (vlastenecky?) překládanými z němčiny do češtiny (tedy Jan Strauss, Jan Brahms, Hanuš Büllow či Mikuláš Brodsky). Seznam českých nahrávek pak hrdě oznamuje nové gramodesky tenoristy Pavla Ludikara (po návratu do vlasti náš slavný český pěvec, člen "Metropolitan Opera" v New Yorku, "Scala" v Miláně atd., v nejnovějších snímcích s doprovodem klavíru) a slibuje operní snímky v podání jakéhosi Tino Šimka (představujeme poprvé na deskách vynikajícího českého tenoristu). Největší část nových nahrávek ale představovaly nahrávky melodií z českých zvukových filmů - z jejich názvů dokonce sestavili pracovníci firemního oddělení propagace následující text: Musel by to být opravdu "Kantor Ideál", aby tvrdil studentům "Před maturitou", že dnes každý má "Právo na hřích". Nesměli by to být ovšem dnešní studenti, aby nepodotkli, že by to stěží byla "Pepina Rejholcová", ale spíše jen "Zapadlí vlastenci", aby se jich zmocnila skutečně "Extase".

Jako firemní orchestr vládl v roce 1932 Ultraphonu bezkonkurenčně R. A. Dvorský se svými Melody Boys - natočil v tomto roce nejen stejnojmenný dvoudílný foxtrot Romana Blahníka, ale i mnoho desítek dobových šlágrů českých a německých autorů, často ve verzích zpívaných jak česky, tak německy. Německých verzí se tak za doprovodu jeho orchestru dočkaly například úspěšné písničky Karla Vacka Cikánka (Zigeunerin, tanze!) a Táboráku, plápolej (Sag es mir noch einmal...) či Mexikanola Johna Gollwella (Es muss nicht heute sein), stejně tak jako německé šlágry My Golden Baby a Blume von Hawaii ze stejnojmenné úspěšné revue Paula Abrahama, natočené o něco dříve i s česky zpívaným textem.

V březnu roku 1932 natočili pro Ultraphon své první snímky komici Ferenc Futurista a Jára Kohout - byly to kromě jiných i kuplety z revue Slepičárna (Paty k sobě, prsa ven, Někdo má rád holky, Stokrát nikdo nemůže a Kohoutí sólo). Celých čtyřicet snímků měla v té době v katalogu Ultraphonu dvojice Voskovec + Werich s orchestrem Jaroslava Ježka. Labutí píseň ustupující obliby trampských sborů představovaly nahrávky trampských sborů Settler's Club a Voldánova parta - později nahrávané písničky označované jako "trampské" byly na gramodeskách značky Ultraphon natáčené - s několika málo výjimkami - již za orchestrálního doprovodu.

Koncem roku 1932 začal Ultraphon vydávat své snímky též na gramodeskách značky Artona, které prodával za nižší cenu 15,- Kč. Na této etiketě vycházely různé tituly z českého i německého katalogu Ultraphonu, přičemž jména interpretů a orchestrů byla často odbyta údajem "zpěv za doprovodu orchestru". Sběratelé ovšem na těchto gramodeskách často nacházejí zajímavé snímky, které mateřská firma z různých důvodů na své hlavní etiketě nikdy nevydala.

V prosinci téhož roku vyšlo také první číslo firemního časopisu s názvem Revue Ultraphonu. Měl rozsah 16-24 stran propagačních textů, firemních anoncí a rozhovorů s různými interprety, kteří nahrávali pro firmu. Dočkal se ale pouhých čtyř čísel, než v létě roku 1933 zanikl.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz