V rámci mezinárodního programu Erasmus mohou studenti vyjíždět po Evropě, aby si doplnili vzdělání. Před mladým Xavierem (Romain Duris) se díky otcově protekci rýsuje slibná budoucnost, ovšem pod podmínkou, že se podrobně seznámí se španělskou ekonomikou a přirozeně zvládne i španělský jazyk. V Barceloně se po značném úsilí zabydlí: rozlehlý byt sdílí se skupinou dalších studentů, kteří pocházejí z nejrůznějších evropských zemí. Vzájemná tolerance jak národnostní, zvyklostní, tak řekněme i v sexuální orientaci - se stává nutností.

Režiséra Cédrika Klapische ve filmu Erasmus a spol. samozřejmě nezajímá studium samotné (nedovíme se o něm prakticky nic, nanejvýš se řeší problém, v jakém jazyce se má přednášet), zkoumá téměř výhradně proměňující se vztahy, kterými Xavier prochází. Nejprve se ovšem dotýká přebujelé byrokracie, která tyto výměnné akce provází, ale též zmiňuje jejich nepřipravenost. Uchazečům vlastně není zajištěno vůbec nic - o nocleh i jazykové vybavení se už musí postarat sami.

Prvky satiry jsou ovšem notně mělké a stejně jako vypravěčské ozvláštnění úvodních scén (trhaně zrychlené pohybování postav, vrstvení obrazů jednoho na druhý jak na obrazovce počítače) se záhy rozplývají, nahrazeny melodramaticky dojemnými milostnými zápletkami či opilecky nezaostřeným viděním v "hospůdkové" sekvenci. Svou korigující funkci rychle ztrácejí i Xavierovy komentáře probíhajícího dění, pronášené jakoby z pozice již zmoudřelého a vyrovnanějšího člověka, jenž si zpětně vybavuje uplynulé zážitky.

Zejména zobrazení pestrého studentského kolektivu náleží asi k nejspornějším položkám celého vyprávění - uplatněný idylický pohled příliš nezvěrohodňuje zvolenou mozaikovitou konstrukci, prokládanou vyumělkovanými groteskními scénami. Veškeré snahy v krátkosti charakterizovat jednotlivé účastníky vede jedině k povrchním významovým unáhlenostem, jak se ukazuje v řadě jakoby mimoděčných diskusí, zvláště ilustrujících zásady "politické korektnosti" v jejím nejširším záběru (za rasistický je označen už výrok, že Barcelona vyhlíží jako špinavé město).

Avšak snaha vytvořit jakousi laskavou, optimistickou vizi Evropy, sjednocené zde v zastoupení několika mladých lidí, kteří se sešli v témže bytě, vede k celkovému zmatnění. Příběh malátní jak ve výchozím nárysu jednotlivých postav, tak v jejich hereckém ztvárnění. Hlavní hrdina oplývá jistou zádumčivostí, jen stěží přemáhá slzy stesku po dívce opuštěné ve vzdálené vlasti, podoben Voltairovu Candidovi prochází i jakousi citovou převýchovou, milostné avantýry se nebezpečně blíží ke zhlouplému melodramatu. Pak mnoho nesvedou ani herci samotní, mezi nimiž si povšimneme i nečekaně mdlé Audrey Tautouové, jež před časem excelovala jako Amélie z Montmartru.

Erasmus a spol. spíše než analýzu zvoleného prostředí uplatňuje svého druhu agitační pohled, horující pro "sjednocenou Evropu", která by si však nadále uchovávala regionální zvláštnosti. Vadí ovšem zjednodušené proklamace i chlácholivost, s jakou je dění sledováno. Poněkud již odrostlejší studenti jsou záměrně pojednáni v ostrém kontrastu s nihilistickou mládeží, jak ji známe zejména z anglických filmů, přes škorpení a dovádivé zábavy je u nich zdůrazněna pozitivní ambicióznost i jakási "státotvornost" - přestože v závěru se Xavier okázale vzdává naplánované kariéry, aby upřednostnil nejistou spisovatelskou profesi.