Aktuální drogové problematice se rozhodl věnovat ve svém posledním filmu nazvaném příznačně Perníková věž "sklepácký" režisér Milan Šteindler. Na kazetách nabízí film společnost Centrum českého videa.

Zápletka filmu je velmi prostá - hlavní hrdina Jakub se potýká s otázkou, kdo zavinil smrt jeho přítelkyně, jež se pravděpodobně předávkovala. Podezírá šéfa místního podsvětí - známého pod přezdívkou Pexeso. Využije opulentního večírku pořádaného na počest otevření Pexesova nočního klubu a vloudí se s pistolí mezi hosty, aby se pomstil. Má mu pomoci kamarád, ale situace se značně zkomplikuje. Nehledě na to, že odhalení pravdy je pro Jakuba šokující.

Scénář k filmu Perníková věž je ušitý, slušně řečeno, horkou jehlou. Milan Šteindler se tentokrát nechal chytit do pasti lákavého módního tématu a přecenil možnosti nezkušeného scenáristy, respektive hudebníka Martina Němce. Vykonstruovaný příběh postrádá jakékoli pevnější psychologické zázemí i jasné, lidsky přesvědčivé postavy. Motivy nepříznivých rodinných podmínek, neukotvenosti mladých teenagerů a marné hledání identity vedoucí nutně k drogové závislosti jsou nahozeny bez jakékoli poctivější psychologické průpravy, takže bijí do očí svou křečovitostí a jen podtrhují, že si film na drama celou dobu pouze hraje. Zamlžené reminiscence vzpomínek na dětství nešikovnost vyprávění jen násobí a Šteindlerovi dobrou službu neudělaly. S výjimkou Jana Dolanského, který dokázal i na tak ošemetném prostoru zaujmout svým civilním výkonem, padají téměř všichni další zúčastnění herci do odpudivých karikaturních škatulek. I zkušení herci, jakými jsou Michal Dočolomanský nebo Vladimír Marek, tu předvádějí jen bezmocné figurky, jimž nelze příliš uvěřit. Jedinou silnou stránkou je Němcova hudba, která zároveň autora scénáře paradoxně usvědčuje z faktu, že jeho parketa je někde jinde.