Před časem jsem se odstěhoval z Prahy na venkov. Sám. Leckdo mě strašil "chcíplým psem", samotou, opuštěností i odtržením od lidí, kultury a tepu velkoměsta. Homo sapiens si ale zvykne. Když vydrží, všechno se usadí. Plochy černé a šedi se pomalu projasní a dostanou nové barvy. Po čase člověk zjistí, že mnohé slasti hektického městského života blednou a skryté rozkoše venkovanství nabývají vrchu.

Když tady třeba potkám člověka, tak ho vnímám, pozoruju jeho chůzi, tvář, odhaduju co se v něm odehrává. Pozdravím a prohodím slovo. Rád jsem pozoroval lidi i na pražských ulicích, v metru. Jejich nepřetržitý proud mi ale splýval, přemíra hluku otupovala a uprostřed lidí jsem byl nakonec víc sám, než na liduprázdné venkovské návsi. Tam mi zpívají ptáci, štěkají psi, vrčí cirkulárka a strakapoud bubeník místo do stromu svědomitě tluče do krytu pouliční lampy.

Tady je ještě dnes možné mít radost z jízdy autem. Silnice jsou poloprázdné, všude zaparkuju. V obchodech, na úřadech i u poštovní přepážky se nespěchá a je tam vstřícné vlídno. Člověk komunikuje s člověkem. Lidi se znají a vzájemně si pomáhají. U porouchaného auta sami zastaví. A což teprve příroda! Z oken se koukám do zeleně na rozkvetlé muškáty, v zimě na hojně navštěvované ptačí krmítko. Veverky ťukávají na okno, když nenajdou svůj oříšek. Mám rád když se něco děje v povětří - do tváře šlehající déšť, sněhová fujavice, větrná meluzína. Pak teprve člověk ocení útulné a suché teplo u kamen s praskajícím dřevem. Když je uklizeno, voní káva a čerstvá bábovka, tak k nám na venkov rád zavítá i leckterý živáček z města. Popovídání v tichém soustředění nemá pak ve světských radovánkách takřka konkurenci!

I rozvoj techniky nám venkovanům přeje. Máme mobily, SMS, videa, Internet, maily, ISDN, TV. Můžeme konzumovat i produkovat myšlenky, umění a komunikovat se světem slovem, zvukem, obrazem. V tomto elektronikou požehnaném století, by se býval byl mohl splnit i můj celoživotní sen: obklopen přírodou dělat na počítači své filmy od začátku až do konce, aniž bych musel do neklidného a roztěkaného velkoměsta!

Člověk si pudozáchovně v každé situaci, do které ho osud zavane, vytváří záchrannou životní filozofii. Moje štěstí není tedy v tom, že by můj život byl úplně takový, jak ho popisuju, ale v tom, že se ho tak snažím vidět.