Budeme-li se pravdivě pozorovat, můžeme zjistit, že od rána se v nás probouzí myšlení asi tohoto druhu: "Už zase vstávat. Nechce se mi. Jsem strašně unavený. Počasí dneska nestojí za nic. Už zase nervák. Moc jsem se nevyspal. Blbá práce. Už abych měl tu práci za sebou. Nikdo mě nemá rád. Proč jsem pořád sám. Proč jsem na všechno sám? Proč mám tak málo přátel? Proč mi každý hází klacky pod nohy? Proč vždycky zrovna já, proč ne ostatní? Mám strach. To nedokážu. Už nemůžu. Jsem nejistý a nešikovný. Jsem tak bezduchý a prázdný. To přece nemá žádný smysl. Taková blbost. Idiote. Proč právě ty? Kdybys toho raději nechal. Všechno mě rozčiluje. Na ně nemá čas. Dejte mi všichni pokoj. Už nechci nic slyšet. To byl blbej den. Kdyby už tak bylo po všem ..."

Negativní myšlenky tohoto druhu se pořád bezděky vynořují. Je to někdy takové schéma, kterým automaticky reagujeme na různé denní události. Všechny naše vnitřní postoje, naše závist, zlost, sebelítost, vztek, úzkosti, ale také radosti, trpělivost, spokojenost, láska - to všechno se skládá do vět, které si potom ustavičně předříkáváme. Naše nitro je uzpůsobeno tak, že se v nás všechno formuluje také do slov. Nemáme prostě jen zlost, ale také si ji uvnitř vždycky vyjadřujeme nějakými slovy. Nemáme jen závist, ale uvnitř si ji přesně formulujeme slovy. S tím měli bohaté vlastní zkušenosti již zmínění otcové pouště. A tyto poznatky si nenechávali pro sebe.

Mám na mysli zvláště jednoho. Jmenoval se Evagrius Ponticus (+399) Tento mnich napsal knihu, v níž vyjmenovává více než 600 negativních myšlenek formulovaných do slov. Ty mohou člověka tak ovládnout, že se promítnou i do stavu tělesného onemocnění. Svoje pojednání nazval Evagrius "Antirrhetikon" (tj. Sbírka protikladných slov). Proti každému negativnímu výroku je zde postaven nějaký biblický výrok, který má chorobné myšlenky zahnat a překonat. Evagrius přiřazuje negativní myšlenky osmi neřestem, které nás oddělují od dobra. Každá neřest zná svá vlastní slova, kterými se vemlouvá do naší pozornosti a vyvolává v nás pokřivený postoj. Ponecháme-li těmto formulovaným myšlenkám v nás příliš prostoru, pak nás má neřest ve svých spárech a odděluje nás od dobra.

První tři neřesti - nestřídmost, nezvládnutá sexualita a lakota - odpovídají základním lidským pudům: dychtění po majetku, zábavě a moci, po uznání a náklonnosti. Vyjadřují se vemlouváním typu: "To nutně potřebuji. To musím mít. Proč se toho vzdávat? Mám na to právo." Přitom záleží na vývoji každého jednotlivce, nakolik se u něj uspokojování potřeb odehrává prostřednictvím takových myšlenek a slov.

Ještě důležitější roli hrají negativní vemlouvání u dalších tří neřestí, které pramení z neurovnaného vztahu k našim citům - smutek, hněv a apatie (nazývaná též mnichy acedie). Ve smutku se sami sebe litujeme a kroužíme jen kolem vlastních problémů. Neřest hněvu se projevuje z ustavičných vnitřních monolozích, v nichž na někoho nadáváme, očerňujeme, odsuzujeme, hledáme slabiny v jeho výrocích, a pak mu to v myšlenkách natřeme, vyřídíme ho a vystavíme posměchu. Neřest acedie, apatie, se projevuje vyjádřeními tohoto typu: "To mi k ničemu nebude, nemám chuť to dělat, ani mne nehne, stejně to vůbec nemá smysl. Nač bych se namáhal? Proč se snažit?" Takové myšlenky člověka oberou o veškerou vnitřní sílu a ochromí ho.

Poslední dvě neřesti jsou duchovnějšího charakteru. Touha po slávě a pýcha nám chtějí sugerovat falešný pohled na naše vztahy k druhým. Člověk dychtící po slávě si neustále poklepává na rameno: "To jsi udělal dobře. Nikdo to nedokáže jako já." Pýcha se projevuje podobně.

Vždycky jde o věty, které si předříkáváme a jejichž prostřednictvím se v nás formují myšlenky. A tyto věty nás vhánějí do chybných postojů osmi neřestí. Nejčastěji praktikovanou metodou, jak reagovat na negativní namlouvání, byla pro staré mnichy tzv. antirrhetická metoda. Spočívá v tom, že jakmile mi v mysli vytane negativní věta. Okamžitě proti ní postavím větu pozitivní. Nejčastěji mívali mniši v takovém okamžiku pohotově po ruce nějaký biblický výrok. Ale i ten, kdo nemá vnitřní vztah k bibli, může si najít něco, co ho bude motivovat pozitivně. Jeden z otců pouště doporučoval toto: "Když procitneš ze spánku, ze všeho nejdřív hned otevři ústa ke chvále dobra a oslavuj písní dobro. Neboť první zaměstnání, kterým se duch ráno zabývá, zůstává jako i mlýnský kámen po celý den mele, co mu bylo předloženo, ať je to pšenice nebo plevel. Proto buď vždycky první, kdo vhodí pšenici, dřív než bude moci tvůj nepřítel vhodit plevel."

První myšlenky, které máme při vstávání, ovlivňují celý náš den. Proto je tak důležité zvyknout si vstávat ráno s pozitivními myšlenkami. To nás přivede do správného rozpoložení. Jestliže se naopak rozčiluji, že musím vstávat, jestliže jsem rozladěný, protože je špatné počasí, nebo plný nevole myslím na obtížnou rozmluvu, která mě dnes čeká, pak si na celý den chystám špatnou náladu. Stejně důležité je také usínání s pozitivními myšlenkami, které budou pak ve spánku působit. Myšlenky, s nimiž usínáme, spolurozhodují o tom, jaké sny budeme mít. Mniši varují hlavně před usínáním s hněvem, který ničí a užírá. Nikdo si nemůže svůj den detailně naplánovat. Nemůžeme svůj život vzít jen do vlastních rukou. Druzí lidé nás staví stále do nečekaných situací. To nemůžeme naprogramovat. Avšak máme-li skutečně hluboký duchovní základ, nepropadneme panice ani záchvatu zuřivosti. Jeden pouštní otec to vyjádřil pozoruhodným způsobem na základě pozorování psů při honu na zajíce. Jen ten jeden pes, který zajíce uviděl, jej pronásleduje. Ti ostatní, protože vidí psa utíkat, běží také, ale jenom tak dlouho, dokud se neunaví, a pak se hned zase vrátí zpátky. A jenom ten první, který zajíce skutečně viděl, jej pronásleduje dále, a nedá se zadržet ani tím, že se ostatní vrátili, ani propastmi, lesem, křovinami, ani drásajícími trny, ani zraněními, dokud jej nechytí. Stejně tak i člověk dosáhne úspěchu ve svém životě jen tenkrát, když ví a vidí, kam a proč běží (když prostě neběží jen proto, že ostatní také běží a štěkají). Pozitivní směr a naplnění života pomůže překonávat všechna drobná i větší negativa, která se na nás denně doslova lepí. Pozitivní směr a naplnění nás pudí vřed a nedovolují nám vracet se pod záminkou únavy a zdánlivé nemožnosti vynakládaného úsilí. Přijměte těchto pár myšlenek jako předání velmi staré zkušenosti starých mnichů, abyste nemuseli tak často konstatovat: Mám depku!