Nejpopulárnější postavou pražské operety prvních deseti až patnácti let dvacátého století nepochybně byla divadelní herečka a zpěvačka Marie Zieglerová (1881-1966), neodmyslitelně patřící k secesnímu divadelnímu polosvětu plnému valčíků a kankánů, v němž se s dokonalou elegancí pohybovaly hrdinky operet s názvy jako Kinohvězda, Autovíla či Valčík lásky. Na zbožňované hvězdy těchto dobových kasovních trháků čekaly po představení zástupy nadšených ctitelů, kteří se v případě "Zieglerky" často neváhali sami zapřáhnout do kočáru této okouzlující subrety. Na českou premiéru Veselé vdovy - kde hrála pochopitelně hlavní roli - přijel do jejího libeňského divadla dirigovat její předehru osobně autor Franz Lehár, na představení svého Kouzla valčíku se tamtéž přijel podívat sám Oscar Straus, jenž následně její výkon v úloze Franči přirovnal k výkonu slavné subrety Mizzi Zwerenz, miláčka Vídně, která tuto postavu hrála jako první.

Zieglerová zdědila divadelní talent po umělecky založených rodičích. Od mládí navštěvovala baletní školu a na divadelních prknech vystupovala v menších dětských rolích již od svých čtyř let. V roce 1898 ji výbor vinohradského cyklistického spolku Čechie přišel požádat, aby jim "velectěná slečna, členka spolku a majitelka I. ceny v krasojízdě na kole, zahrála hlavní úlohu v Kollárově Monice, kteréžto představení ku podpoře své pokladny v divadelním sále vinohradského Národního domu uspořádati hodlají". Slečna Zieglerová svolila, aniž by tušila, že půjde o vystoupení, které odstartuje její závratnou kariéru. Brzy si "bujných forem a vrozené roztomilosti", s nimiž zaujala obecenstvo, povšimli i divadelní ředitelé, a tak byla sedmnáctiletá kráska angažována do předních pražských operetních scén, jimiž tehdy byla smíchovská Aréna a holešovická Uranie.

Její výjimečné úspěchy nemohlo přehlédnout ani pražské Národní divadlo, jehož řádnou členkou se stala od 1. října 1902. Po jedné sezóně na prknech naší národní kapličky však Zieglerová odešla - k neobyčejné radosti pražského operetního obecenstva - zpátky do smíchovské Arény. Dobové kritice se zpočátku zdála být na subretu příliš klidná, ve zpěvu zase až příliš koketní a na herečku údajně "brala založení svých rolí třpytivě lehounce a nehluboce." Snad nejvýstižněji vystihl příčinu jejích úspěchů jeden kritik, který napsal, že "...okouzluje svou roztomilou hrou - již vidět ji na scéně je skutečným uměleckým požitkem. Všechny role jí sluší: je elegantní v pařížských róbách, je půvabná v kratinké suknici venkovského děvčete a je hezounká jako figurka z porcelánu, hraje-li roli kalhotkovou. V její hře není ani stopy po vyzývavosti, která činí jiné subrety tak nepříjemnými..."

Koncem roku 1906 odjela Zieglerová na půlroční velice úspěšné turné do USA, odkud ji nadšení krajané odmítali pustit (v Chicagu jí místní česká komunita dokonce chtěla vystavět divadlo). Po návratu do Prahy zakoupila libeňský divadelní sál U Deutschů a v listopadu roku 1907 v něm zahájila sezónu českou premiérou Veselé vdovy. Brzy následovaly další nákladné inscenace, mj. Cikánského barona, Kouzla valčíku, Dráteníčka a Plesu v opeře (jako epizodista tehdy vystupoval v jejím souboru mladý Vlasta Burian). Ale ani její jméno nedokázalo naučit mondénní obecenstvo chodit na operetu do dělnické Libně. Své divadlo byla Zieglerová nucena po dvou letech opustit. Jako divadelní ředitelka zkoušela štěstí ještě v žižkovské Deklaraci, pak se ale vrátila do smíchovské Arény, kde účinkovala až do roku 1917.

Veřejný i soukromý život této výjimečné ženy a herečky provázely nesčetné klepy, pomluvy i anekdoty. V roce 1911 např. způsobila veřejný skandál, když se po Václavském náměstí promenovala se svou přítelkyní oblečena do neslýchané novinky - kalhotové sukně. Obě dámy způsobily srocení davů a musela zakročit policie. Známý kabaretiér Josef Šváb-Malostranský k této události dokonce složil kuplet s názvem Dáma v kalhotách.

První manželství se Mařence Zieglerové nevydařilo a trvalo jen krátce. Podruhé se vdala za divadelního ředitele Fr. Grabingera, s nímž v roce 1917 odešla do Moravskoslezského divadla v Ostravě. Bezprostředně po vzniku ČSR s ním podnikala četné zájezdy po Čechách a Moravě, později vystupovala již jen ojediněle. Koncem roku 1928 účinkovala v několika němých filmech, ale slavný návrat zažila v roce 1933, kdy svou účastí pomohla oživit provoz nuselského Tylova divadla. Byla zde obsazena do hlavní role operety R. Piskáčka Mařenka, což byl vlastně sentimentálně zpracovaný příběh jejího vlastního života.

V roce 1933 si Zieglerová zahrála ve filmu Jsem děvče s čertem v těle a v sezóně 1936-1937 ji Voskovec s Werichem obsadili do úlohy bohyně Juno ve své hře Nebe na zemi. Ještě jako dvaašedesátiletá dáma dokázala v roce 1944 svým jménem několikrát vyprodat pražskou Lucernu. Naposledy zpívala na jevišti v dubnu roku 1945, pak definitivně odešla na odpočinek na venkov, kde se věnovala chovu slepic.

Z let 1909-1914 je známo asi pětadvacet gramofonových snímků Marie Zieglerové na značkách GCR a Odeon a zatím dvě nahrávky byly nalezeny na malé značce Svatopluk (Vstup Hany z Veselé vdovy a Duetto z Kouzla valčíku). Většinou v duetech s tenoristy O. Lubinem, Vl. Jelenským či A. Karlovským přednáší Zieglerová na těchto deskách písně z výše zmiňovaných operet a dalších módních her se zpěvy z období před rokem 1914: Podzimní manévry, Tohleto děvčátka mají ráda, Pepi, či Taneček paní Márinky. Tehdejší nahrávací technika bohužel nedokázala adekvátně přenést na gramodesky celé umění této okouzlující ženy - nekvalitní orchestrální doprovod překrývá vokály, které navíc zní dost nevyváženě. Nahrávací technici tenkrát nejspíš nevěnovali nahrávkám z operet dostatečnou péči - snažili se pořizovat především snímky operních pěvců, které byly navíc prodejné i v mezinárodním měřítku.

Naposledy zazněl hlas Marie Zieglerové z gramodesky o téměř dvacet let později, kdy v roce 1933 pro značku Ultraphon nazpívala v duetu s Járou Pospíšilem jediný snímek, a to tango Mařenko krásná, pocházející ze zmíněné operety Mařenka.

Bohatý život Mařenky Zieglerové se stal námětem poutavého románu Adolfa Branalda Zlaté stíny - vyšel v roce 1980.

GABRIEL GÖSSEL, goessel@volny.cz