Historie mého útěku z vězení republiky benátské, zvaného Olověné kobky, jak zní celý název předlohy dvanáctidílné četby na pokračování, byla sepsána roku 1787 v severočeském Duchově na panství valdštejnském, kde italský básník, hudebník, dějepisec, diplomat, alchymista, milovník žen a dobrodruh Giacomo Casanova (1725-1798) dlel v posledních letech svého neobyčejně pestrého života. Příběh předjímá pozdější mnohosvazkovou Historii mého života, jejíž rozhlasovou podobu posluchači Vltavy již znají. V Útěku z olověných kobek vzpomíná italský dobrodruh na rok 1755, kdy se po návratu z Paříže do Benátek často stýkal s cizinci (uvádí se, že s francouzským vyslancem Bernisem se skoro nezištně dělil o milenky) a pro nevázaný život, neúctu k církevním autoritám i zmíněný styk s cizinci byl uvržen do smutně proslulých olověných kobek v podstřeší benátského Dóžecího paláce (nic naplat, že "olověné kobky" byly údajně lepší částí tohoto žaláře). Podotkněme, že ironií osudu se Casanova o řadu let později stal konfidentem benátských státních inkvizitorů, jimž psal tajná hlášení. Casanova podrobně představuje své spoluvězně a vypráví jejich pohnuté životy, takže jeho kniha je cenným zdrojem informací o dobové benátské společnosti a o rokokovém životním stylu vůbec. Vězeň již dříve získal přízeň tří starších benátských šlechticů, s jejichž pomocí zosnoval útěk, kterým by nepohrdli ani scenáristé dobrodružných filmů počátku 21. století. Však také v závěrečných dílech Casanova líčí nesmírně nebezpečný útěk po střechách paláce tak poutavě a napínavě, že se posluchači až tají dech.

Dvanáctidílnou četbu na pokračování z překladu Miroslava Drápala (knihu vydalo Chvojkovo nakladatelství v Praze roku 1998) připravil Miroslav Stuchl. V režii Hany Kofránkové účinkuje Luděk Munzar.